Kde nic nezbylo, můžeme začít tvořit

Seděla jsem dnes v podvečer na zahradě, popíjela zbytek portského a upírala zrak na téměř pustou plochu. Přes zimu jsem vykácela nějaké křoví i stromky, listí spálil mráz, tráva byla pod sněhem a zahrada byla jak čistý bílý papír.

Možnosti, které se otvírají ve chvíli, kdy tu skoro nic není, jsou nesrovnatelné s tím, než když zahrada začne zase ožívat a zarůstat vegetací. Moje zahradnické a budovatelské fantazie jsou na vrcholu právě v době, kdy nic není vidět.

Tím se vracím ke svému základnímu tématu – KRIZE JAKO DAR.

Když jsme o všechno připraveni nebo sami spálíme mosty, otevírá se před námi právě ten úžasný prázdný prostor, kam můžeme dát cokoliv… Zbylo jen torzo, obrysy. Právě ta škála možností a svoboda je mnohdy děsivá. Na bílý papír můžete nakreslit COKOLIV chcete. A jen vy jste tvůrci. To je fatalita zodpovědnosti, za všechno. Bez výmluv.

Často se bráníme tomu přirozenému pulzování bytí a nebytí. Mít a nemít, držet a pustit, stát a plout. Příroda jede v jasných cyklech tvoření i zmaru. Nemilosrdně a laskavě zároveň. Mrtvé dává prostor živému, slabé silnému. Přežívá jen to, co má smysl. Pozemský život je o změně a volbě.

My jsme kolikrát drženi lítostí, lpěním nebo imaginárními závazky. Existuje cosi jako „syndrom marné investice”: tolik jsme (emocionálně, časově nebo finančně) nainvestovali do něčeho (projekt, vztah, materie), co už ale nefunguje, nemá ani nebude mít žádný přínos, ale my to dlouho nejsme schopni opustit. I když to nemá žádnou budoucnost.

Všechny ostatní možnosti tak unikají… Kolikrát už jsem uvízla…