„… díky, že jsi…“ … přistávalo mi v několika variantách ve vánočních nebo novoročních přáních. Za to cítím ohromnou vděčnost.
Cesta k přijetí opravdovosti této věty byla ale bolestná.
Vrátilo mě to ve vzpomínkách o několik let zpátky. Do jednoho z prvních tantrických výcviků, k uctívání shivy a shakti. Cvičení bylo prosté: sedět a přijímat pohledem vyjádřenou úctu od příchozích mužů – mých souputníků ve výcviku. Ten proces byl ale daleko hlubší.
Seděla jsem tam zcela odzbrojena, jako bych nemohla uvěřit tomu, že mi někdo může vzdát úctu, i když nic nedělám. Tedy být uctěna nikoliv za mé činy, vzdělání, schopnosti, výkony, péči, zařizování a oběti. Ale za to, že tam jen jsem, taková, jaká jsem…
Seděla jsem tam půl hodiny, přede mnou se mlčky střídali muži, poklekli, dívali se mi do očí a mně celou dobu tekly slzy po tváři. V jejich očích byla nejen úcta, ale i empatie k mým slzám. Těmi odtékaly léta zraňování, sebepochybností a pocitů nedostatečnosti. Respekt v jejich očích byl skutečný, protože jsme se všichni už znali, sdíleli si své příběhy, radosti i bolesti. Energie, která proudila ke mně, byla léčivá…
Došel mi tam ten propastný rozdíl mezi DĚLÁNÍM a BYTÍM. I omyly, na kterých jsem měla postavený dosavadní život.
Vstřebávala jsem to intenzivně ještě několik měsíců a vrací se mi to do teď. Zpětně mi dochází, že to byl nejspíš okamžik, kdy jsem zlomila svou karmu.
🧿 Uvěřila jsem ve svou hodnotu v prostém bytí.
Když provázím lidi, tak tam někdy jen prostě jsem. Plně, celým srdcem i vědomím. Kolikrát stačí, aby byl člověk přijat se vším, jaký je a dovolil si prožívat skutečné emoce, které dosud možná skrýval před celým světem i před sebou.
A když mi někdo napíše … díky, že jsi… už mu věřím. Ty vidíš mě a já vidím tebe. Jako lidskou bytost.
Jak praví Avatar – „Zřím tě!“
Chcete mi nechat vzkaz, něco mi napsat nebo se rovnou objednat?
Prohlédla jsem si svůj blog a zjistila jsem, že je hlavně o těžkých chvílích. Píšu ho „cestou životem“, jak mi to přijde na jazyk a mysl. Poslední roky se hodně podobaly jakémusi zápasu o osvobození, hledání pravdy a svého pravého já, léčení zranění a hledání odpovědí na věčné otázky… Máloco se však zatím dotýkalo lásky. Teď mám chuť psát O [...]
Týden ve tmě mi dal krom odpočinku možnost odstupu od cvrkotu světa. Jste tam jen sami se sebou, nejsou tam žádné vnější podněty. Moje mysl se však jen tak nezastavila. Naopak, nezatížena komunikací ani nabídkou možností co dělat, tvořila tok myšlenek, který bylo skoro nemožné zastavit. Alespoň v prvních dnech. Bylo ale možné z toho toku občas vystoupit a podívat [...]
Jak se vyrovnat s psychickou bolestí je jedna z největších životních lekcí. Bolest do našich životů vždycky přichází nevítána. Je občasným, leč nevyhnutelným návštěvníkem našich životů. Necítí ji snad jen psychopati. Nikdo ji nechce a všichni se ji snaží zahnat, necítit a vyhnout se jí. To však není řešení. Jen se schová, zůstává v nás a škodí na nevědomé úrovni. [...]
Máloco rozděluje názory lidí tolik jako peníze. Jsou dobré nebo špatné? Kolik jich je opravdu potřeba? Je dobré je hromadit? Je nutné se o ně bát? A co si nechat pojistit? Jak se k nim dostat? Co je drahé? Co už je luxus? O kolik si říct? Hádat se o ně? Co si vlastně zasloužím? A za kolik stojím? Jsou [...]
