Jak se vyrovnat s bolestí

Jak se vyrovnat s psychickou bolestí je jedna z největších životních lekcí. Bolest do našich životů vždycky přichází nevítána. Je občasným, leč nevyhnutelným návštěvníkem našich životů. Necítí ji snad jen psychopati. Nikdo ji nechce a všichni se ji snaží zahnat, necítit a vyhnout se jí. To však není řešení.

Jen se schová, zůstává v nás a škodí na nevědomé úrovni. To, že si ji nedovolíme prožít, způsobí jen to, že se v těle uloží jako vřed. Když to děláme opakovaně, stáváme se necitlivými nejen na bolest, ale i na vše ostatní.

Největší bolesti se týkají největších životních ztrát. Smrtí nejbližších a rozchodů. Nejdéle trvá zármutek, kterému jsme nepohlédli do tváře. Nevyplakané slzy tlačí a derou se ven při příležitostech, které už se toho zármutku dávno netýkají. Nebo nás uzavřou v mělkém prožívání všeho ostatního, protože v hloubce číhá bolest. Každý žal má svůj čas, kdy potřebuje odeznít. Je léčivé se mu odevzdat.

Když jsem se začínala otužovat, byl prosinec. Teplota byla kolem nuly a já jsem stála na břehu lomu, respektive po stehna ve vodě. Bojovala jsem s mrazem, trpěla zimou, přemlouvala se a tlačila to vůlí. Přece to nevzdám, když už jsem tady…

Kolem mě prošel kamarád a než zaplul do vody, řekl: „Prostě tu bolest jenom pusť dovnitř…“. A to je celý klíč. Přestat se bránit, vzdorovat, bojovat. Jenom se tomu odevzdat. Pustit to dovnitř. Vyžaduje to počáteční odvahu. Neděláme to pro tu bolest. Ale pro to, co přichází potom… Tak jako studená voda nám vykouzlí endorfiny, zdraví a příval energie jako odměnu za naše odhodlání, tak odevzdání se žalu a zármutku nám přinese osvobození v podobě toho, že to skončí a my můžeme jít životem svobodně dál.

„To vydržím“ neplatí. Stalo se jakousi metou a hodnotou osobnosti „hodně vydržet“. Tohle ale není statečnost. Podvádíte jen sami sebe. Zapouzdřujete bolest, potlačujete její přirozený průběh. Já vím, slzy nejsou populární a mnohé z nás učili neplakat… Ale léčí a odplavují.

Je mnoho lidí, kteří se po rozchodu, rozvodu nebo smrti odmítli té bolesti odevzdat. A rozhodli se ji zaplácnout. Jiným vztahem, zábavou, přehlížením, tvářením se, že se nic vážného nestalo, nebo se zkrátka uzavřeli do sebe. Nebo to utlumí alkoholem či antidepresivy. Jako by stáli jen na pokraji té rokle a nechtěli jí projít. Ano, je to nepříjemné a někdy to i dlouho trvá. Dnes se nosí „pozitivní myšlení“. O tom, jaká to může být past, jsem psala v jiném blogu. Základem tvoření vlastní šťastné budoucnosti je ale přijetí přítomnosti se vším, co k ní patří.

„Když procházíte peklem, nezastavujte se.“ Winston Churchill

Bolest je jedna z největších transformací. Umožní nám totiž znovu začít. Jakmile uvízneme před tou temnou roklí a odmítneme jí projít, jako bychom odmítli žít tu další část života za tím. Jsme jen otroky, nežijeme celistvý život a jsou nám navždy uzavřeny hlubší roviny prožitku, protože jsme do nich odmítli vstoupit.

„Bolest je nevyhnutelná, utrpení je tvá volba.“ učí nás buddhismus. Nemluvíme zde tedy o uvíznutí v utrpení jako možném prostředku manipulace s okolím, potřebou nechávat se zachraňovat nebo v užívání si sebelítosti. Rozlišit, co z toho skutečně prožíváte, by vám měla pomoct zdravá sebereflexe nebo terapie.

Jak s tím naložit prakticky? Pokud do té energie dokážete vstoupit sami a dát té bolesti průchod a vyjádřit ji pláčem nebo křikem, udělejte si na sebe čas a jděte do toho. Pomůže vám hudba, kniha nebo film, který o té emoci vypráví. Ucítíte sounáležitost, protože lidé, kteří to vytvořili, si to většinou taky prožili a umění tu energii nese. To je dar umění. Umělci jsou ti, kteří dokáží emoci vyjádřit a ti, co umění konzumují, ji potřebují prožít.

Mnoho bolesti je třeba vyplavovat opakovaně. Jak poznáte, že to už máte za sebou a bolest je vyplavená? Prostě vás to opustí. Najednou to nepůjde, už vám do toho nepůjde vstoupit a ta bolestná energie zmizí. A přijde úleva.

Sama mám na spotify jeden melancholický playlist, který jsem si opakovaně pouštěla při prožívání svého smutku a nechávala při něm odtékat slzy, zabalená o samotě v dece s teplým čajem. Teď už mě neladí do slz, ale občas si ho ještě pustím, když se chci chvíli vznášet v určité míře melancholie, což mě baví.

Pokud se jedná o starší bolesti a traumata, věnují se jim terapie. Existují také katarzní techniky, které nám pomohou do nich vstoupit a uvolnit je. I po letech vyplavený smutek přináší úlevu a uvolnění. Hlavně přestane na nevědomé úrovni ovládat naše činy a prožívání.

Přijetí bolesti jako platné součásti života je znakem osobní zralosti.