Jsme zaplaveni pozitivní kulturou. Permanentním růstem (osobním i ekonomickým). Reklamami na štěstí, krásu, dokonalost a čistotu. Na tváři trvalý úsměv a na kontě jen v plusu. Na visionboardy si dáváme pozitivní afirmace. Oddáváme se všeobjímající bezpodmínečné lásce. Pozitivní má být mysl i motivace. Slunce v duši. Chceme prožívat jen to dobré. A vybírat si jen pozitivní emoce. A i když vyklouzneme z konzumu a pustíme se do světa spirituálních hledačů všech směrů, většinou najdeme jen světlo, lásku, dobro nebo anděly. Cokoliv jiného je nepopulární. Cítím v tom ale jistou faleš.
Když jsem k sobě upřímná a poslouchám poctivě své vnitřní hlasy, jejich kvalita je dost různorodá. Od té doby, co jsem se odvážila znovu cítit, moje emoce oscilují od středu na obě strany. A to je právě život. Jako tepová frekvence. Když přestane oscilovat, je po životě. Ta uondaná celoživotní spokojenost bez výkyvů je trochu jako malá smrt. Mnoho lidí je v tom dobrovolně a určitě je to možná volba. Žít jen tak trochu a bezpečně. Dá se to dělat celkem dlouho, vlastně doživotně. Záleží na tom, co od života chceme. Když si ale velké emoce dovolíme jen v pohovce u filmu, není to málo? Nemáme chtít víc? Všichni chceme velkou lásku. Jsme ale ochotní prožít kvůli ní i velkou bolest? Nic není věčné, takže všechno krásné jednou skončí. Odvážíme se opravdu milovat a být milováni, i s rizikem ztráty?
Už slušnou řádku let se můžu zahrnout mezi „spirituální hledače“. Hledám dost odhodlaně a na vlastní kůži. Hledala jsem napřed „venku“, přečetla jsem spoustu knih, a teprve potom „uvnitř“. Taky jsem napřed hledala jen světlo na konci tunelu. Ale pak jsem se začala rozhlížet i v té tmě, kterou mě život obdařil, a začala spatřovat její kvality. Vybavil se mi citát z Hrabalova Něžného barbara (slovy bohémského básníka Egona Bondyho): „Aby bylo pohlazení, musela bejt napřed přesdržka.“
Život zkrátka plyne na obou pólech, tak jako se střídá noc a den. Kdyby byla narušena rovnováha dobra a zla, vesmír by se zhroutil. Co je dobro pro jednoho, je zlo pro druhého. Je to vlastně velmi individuální kvalita. Na snahu o „pozitivní nastavení“ narážím často. Rozumím jí. I já se snažím hledat hlavně to dobré. Ale tomu negativnímu se cestou nevyhýbám, zkoumám to a přijímám to tak, jak to přijde. (Teda taky jsem se dlouho cukala, ne že ne, ten odpor byl značný.) Pokud se ale poctivě chceme věnovat sebepoznání a osobnímu rozvoji, jsou ty „negativní“ kvality nenahraditelné. Emoce i prožívání mají velkou škálu na obou stranách. I elektrický proud potřebuje ke svému toku kladný i záporný pól.
Pokud se tomu vyhýbáme a koukáme jen do „světla“, říká se tomu spirituální bypass. Prostě to nepříjemné obejdeme, tváříme se, že je to pod naši úroveň, netýká se nás to a jdeme dál svou čistě „pozitivní cestou“. A je jedno, jestli tento postoj vznikne čtením Bible nebo sledováním Duška. Trvalé pozitivní ladění se tak stane útěkem od skutečnosti, neschopností řešit opravdové konflikty a vztahy v životě, schovávačkou před nepříjemnými pocity a argumentem pro potlačení negativních emocí.
Možná že ti, kteří jsou (nebo si to myslí) jen pozitivní, nějak na „vesmírných váhách“ vyrovnávají ty, kteří jsou jen negativní a jsou rození pindalové. Mám ale pocit, že pokud chce člověk stát pevně, musí být rozkročen v obou polaritách, obě znát a připouštět si je. C.G.Jung to pojmenovává jako práci se stíny naší osobnosti. Bez jejich integrace není možná cesta ke skutečnému JÁ. Z filozofického hlediska je pochopení duality nutné k pochopení jednoty. Nejde to přeskočit, vypnout ani potlačit.
Většina pohádek končí dobře. Ale cesta vede nesnadně: temnotou, nepřátelstvím, potížemi a překážkami. Jen občas dobrá sudička nebo rádce. Pouze ten, kdo to všechno překonal, užije si vítězství, poznání a dobrý pocit na konci cesty. Strasti a utrpení patří k životu stejně jako dobro a láska. Kdekdo si myslí, že už ulovil ptáka Ohniváka a přitom má jen fotku.
„Brzy pochopíš, že je rozdíl mezi tím znát cestu a jít po ní.“ (Matrix)
Věnováno Ladě Kaplanové Dudové, úžasné statečné a citlivé ženě, přítelkyni, matce, masérce a souputnici v ženském kruhu, která se těch stínů taky nebojí a nedávno mi připomněla ten krásný citát z Matrixu :-) .
Chcete mi nechat vzkaz, něco mi napsat nebo se rovnou objednat?
Prohlédla jsem si svůj blog a zjistila jsem, že je hlavně o těžkých chvílích. Píšu ho „cestou životem“, jak mi to přijde na jazyk a mysl. Poslední roky se hodně podobaly jakémusi zápasu o osvobození, hledání pravdy a svého pravého já, léčení zranění a hledání odpovědí na věčné otázky… Máloco se však zatím dotýkalo lásky. Teď mám chuť psát O [...]
„… díky, že jsi…“ … přistávalo mi v několika variantách ve vánočních nebo novoročních přáních. Za to cítím ohromnou vděčnost. Cesta k přijetí opravdovosti této věty byla ale bolestná. Vrátilo mě to ve vzpomínkách o několik let zpátky. Do jednoho z prvních tantrických výcviků, k uctívání shivy a shakti. Cvičení bylo prosté: sedět a přijímat pohledem vyjádřenou úctu od příchozích [...]
Každý z nás má svá temná místa v duši. A kdo tvrdí že ne, jen je před nimi slepý. Teď, v době celospolečenské krize, frustrace a tlaku na různá citlivá místa v naší duši vše lépe krystalizuje a je to lépe vidět. Ozývají se naši DÉMONI a jejich TEMNÉ HLASY v naší hlavě… A teď se přestaňte rozhlížet kolem sebe, kritizovat a ukazovat. [...]
Týden ve tmě mi dal krom odpočinku možnost odstupu od cvrkotu světa. Jste tam jen sami se sebou, nejsou tam žádné vnější podněty. Moje mysl se však jen tak nezastavila. Naopak, nezatížena komunikací ani nabídkou možností co dělat, tvořila tok myšlenek, který bylo skoro nemožné zastavit. Alespoň v prvních dnech. Bylo ale možné z toho toku občas vystoupit a podívat [...]
