Jak nám stud ničí životy
Jako děti se rodíme v přirozenosti své nahoty a s pocitem, že si zasloužíme bezpodmínečnou lásku a přijetí a jsme schopni bezmezně milovat. A jak rosteme, tak se to všechno nějak podivně kazí. Začnou nás formovat názory a chování lidí v našem okolí a naše představa o nás samých dostane trhliny, často velmi zásadní. Poznámkami rodičů, partnerů, kolegů sami sebe přesvědčíme o tom, že nejsme dost dobří, mnoha jedovatým poznámkám dáme za pravdu a vezmeme si je za své. A tak se pomalu rodí pocit, že jsme nějak horší než ostatní a že v sobě máme něco, co bychom měli skrývat a za co bychom se měli stydět. Nejsou daleko doby, kdy se „chodilo na hanbu.“ Často to ještě dostaneme rozkazovacím způsobem: „Styď se!“ Tak začneme… Stydíme se za to, jací jsme. Nebo za nějakou naši část. A jako jediné řešení vidíme to ještě více schovat.
Další kapkou do živné půdy studu jsou společenské „normy“. Je to něco, co společnost generuje jako „normální a vhodné“ a pokud nezapadneme do tabulky a jsme jiní, začneme se za své „anomálie“ stydět. Paradoxní pak je, že všichni máme svoje anomálie, ale protože je všichni skrýváme a stydíme se za ně, máme pocit, že jsme jediní, kdo jimi trpí. Všechny režimy a náboženské systémy, v historii i nyní, stud nějak využívají k regulaci chování lidí. Je to jeden z nejsilnějších prostředků manipulace. Ze státních a náboženských režimů pak využívání studu proniká do společností, firem, škol i rodin. Kouká z novin, časopisů i sociálních sítí.
Stud je terorista našich duší. Jsme v něm často sami, protože se o něm (pochopitelně) stydíme mluvit. A tím stud roste a zvětšuje se.
Brene Brownová ve své knize Síla zranitelnosti věnovala studu několik let sociologického průzkumu na velkém počtu lidí a definovala ho následovně: „Stud je silně bolestný pocit či prožitek, kdy se domníváme, že máme nějakou závažnou vadu, a tudíž nejsme hodni lásky a sounáležitosti.“
Z výzkumu definovala dvanáct nejčastějších oblastí studu:
- Vzhled a představa o svém těle
- Peníze a práce
- Mateřství/otcovství
- Rodina
- Rodičovství
- Duševní a tělesné zdraví
- Závislost
- Sex
- Prožité trauma
- Být vnímám stereotypně a označován nálepkami
Kolem všech těchto oblastí studu máme naskládány velké kupy psychologických obran. Spočívají v argumentech, proč se tím vlastně vůbec zabývat, že ostatní mají vlastně pravdu, proč to vlastně vytahovat, vždyť je za co se stydět… Napadají vás další? Řešením zbavení se studu také není bezostyšnost. (To je moment, kdy studem neprojdeme, ale obejdeme ho. Kdy stud nahradíme hrubiánstvím, nestoudností nebo drzostí. To je zase jen jiný systém obran před empatií a zranitelností.)
Jak se vypořádat se studem?
Brene Brownová líčí odolnost vůči studu: „Podstatou odolnosti vůči studu je přechod od studu k empatii – skutečné protilátce na stud. Když můžeme sdílet svůj příběh s někým, kdo reaguje s empatií a porozuměním, stud nemá šanci přežít. Nesmírně důležitý je taky soucit se sebou samým, ale protože stud je společenský pojem – objevuje se mezi lidmi – nejlépe se léčí také mezi lidmi. …. Soucit se sebou samým je klíčový proto, že když na sebe dokážeme být uprostřed studu vlídní, s větší pravděpodobností vyjdeme směrem k druhým, navážeme spojení a zakusíme empatii.“
Stud pro své léčení potřebuje bezpečné prostředí a důvěru. Jeho hnojivem je naopak odsuzování a hodnocení. Je-li hrozbou odhalení příčin studu vyloučení ze společnosti (rodiny, firmy), ztráta lásky nebo spojení, pak se opravdu špatně odkrývá. Abychom se vyléčili ze svého studu, musíme přijmout sami sebe. A abychom mohli pomoct druhým, musíme nabídnout empatii, lidskost, účast a pochopení.
Nejčastější příčinou studu je vzhled našeho těla. Stydíme se za tvar těla, za některé jeho části, většinou intimní. Někdy až tak, že se od nich odpojíme nebo projevujeme zjevnou nelibost nad jejich vzhledem. Přitom tělo je nositelem našeho života. Nic cennějšího v životě opravdu nemáme. Přesto mu projevujeme tak málo péče, pozornosti a vděčnosti
Velikost a tvar těla modelek má prý asi 4% populace. Takže opravdu velká většina ho nemá. Přesto společenský tlak na to, jak bychom snad všichni měli vypadat, je obrovský. Tento trend ale naštěstí není povinný. Ať si společnost říká co chce, láska k vašemu tělu je jen ve vašich rukách. Všechny negativní vzorce se dají přepsat. Mně pomohla změna uvažování, sebeláska a vědomý dotek. A tak to také předávám dál.
Je možné se vrátit k tomu dětskému pocitu přirozenosti své nahoty, vědomí, že si zasloužíme bezpodmínečnou lásku a přijetí a jsme schopni bezmezně milovat…