Cesty po krajině duše
-
Tři stupně lásky a svatý grál
Prohlédla jsem si svůj blog a zjistila jsem, že je hlavně o těžkých chvílích. Píšu ho „cestou životem“, jak mi to přijde na jazyk a mysl. Poslední roky se hodně podobaly jakémusi zápasu o osvobození, hledání pravdy a svého pravého já, léčení zranění a hledání odpovědí na věčné otázky… Máloco se však zatím dotýkalo lásky. Teď mám chuť psát O LÁSCE, protože ji pomalu poznávám, žiju v ní, cítím ji a rozdávám… Je to jako napojení se na proud světla, konec hledání, pídění se a snažení. Jestli je totiž něco SMYSLEM ŽIVOTA, tak je to láska. Tisíckrát si to někde přečtete a docvakne vám to, až když to najdete. Je…
-
Den, kdy jsem zlomila karmu
„… díky, že jsi…“ … přistávalo mi v několika variantách ve vánočních nebo novoročních přáních. Za to cítím ohromnou vděčnost. Cesta k přijetí opravdovosti této věty byla ale bolestná. Vrátilo mě to ve vzpomínkách o několik let zpátky. Do jednoho z prvních tantrických výcviků, k uctívání shivy a shakti. Cvičení bylo prosté: sedět a přijímat pohledem vyjádřenou úctu od příchozích mužů – mých souputníků ve výcviku. Ten proces byl ale daleko hlubší. Seděla jsem tam zcela odzbrojena, jako bych nemohla uvěřit tomu, že mi někdo může vzdát úctu, i když nic nedělám. Tedy být uctěna nikoliv za mé činy, vzdělání, schopnosti, výkony, péči, zařizování a oběti. Ale za to, že…
-
Zápisky ze tmy – Kdo jsem JÁ?
Týden ve tmě mi dal krom odpočinku možnost odstupu od cvrkotu světa. Jste tam jen sami se sebou, nejsou tam žádné vnější podněty. Moje mysl se však jen tak nezastavila. Naopak, nezatížena komunikací ani nabídkou možností co dělat, tvořila tok myšlenek, který bylo skoro nemožné zastavit. Alespoň v prvních dnech. Bylo ale možné z toho toku občas vystoupit a podívat se, o čem vlastně přemýšlím. Viděla jsem svou minulost jako příběh. A jaké role v něm kdo hrál. Vystoupily osoby i s jejich významem pro můj život. Co mě kdo naučil, co mi kdo dal i vzal. Prožila jsem vděčnost, pochopení i odpuštění. A taky to, že já nejsem ten…
-
V chaosu
V moři otazníků. V chaosu. A taky jako kapka v moři.Tak se cítím poslední dny. Situaci, která by byla tak plná paradoxů, snad nepamatuju: ?Na jedné straně cítím, že CELÁ SITUACE S PANDEMIÍ je především mediální bublina. Ta tvoří ten strach a demagogii. Ale vir existuje. A dost možná za jeho šířením nestojí jen netopýři. ?ZASTAVENÁ EKONOMIKA přivodí finanční potíže a krachy firmám, rodinám i jednotlivcům po celém světě v rozsahu, který jsme ještě nezažili. Z toho plynoucí další potíže, deprese, propady. Možná to i někdo dělá schválně anebo přinejmenším využívá situace. Ale není to pro nás nakonec dobře? Zastavit ty přehřáté stroje, naši zběsilou mysl a životní tempo. Dokázali…
-
Kde nic nezbylo, můžeme začít tvořit
Seděla jsem dnes v podvečer na zahradě, popíjela zbytek portského a upírala zrak na téměř pustou plochu. Přes zimu jsem vykácela nějaké křoví i stromky, listí spálil mráz, tráva byla pod sněhem a zahrada byla jak čistý bílý papír. Možnosti, které se otvírají ve chvíli, kdy tu skoro nic není, jsou nesrovnatelné s tím, než když zahrada začne zase ožívat a zarůstat vegetací. Moje zahradnické a budovatelské fantazie jsou na vrcholu právě v době, kdy nic není vidět. Tím se vracím ke svému základnímu tématu – KRIZE JAKO DAR. Když jsme o všechno připraveni nebo sami spálíme mosty, otevírá se před námi právě ten úžasný prázdný prostor, kam můžeme dát…
-
Jak se vyrovnat s bolestí
Jak se vyrovnat s psychickou bolestí je jedna z největších životních lekcí. Bolest do našich životů vždycky přichází nevítána. Je občasným, leč nevyhnutelným návštěvníkem našich životů. Necítí ji snad jen psychopati. Nikdo ji nechce a všichni se ji snaží zahnat, necítit a vyhnout se jí. To však není řešení. Jen se schová, zůstává v nás a škodí na nevědomé úrovni. To, že si ji nedovolíme prožít, způsobí jen to, že se v těle uloží jako vřed. Když to děláme opakovaně, stáváme se necitlivými nejen na bolest, ale i na vše ostatní. Největší bolesti se týkají největších životních ztrát. Smrtí nejbližších a rozchodů. Nejdéle trvá zármutek, kterému jsme nepohlédli do tváře.…
-
Peníze jsou energie
Máloco rozděluje názory lidí tolik jako peníze. Jsou dobré nebo špatné? Kolik jich je opravdu potřeba? Je dobré je hromadit? Je nutné se o ně bát? A co si nechat pojistit? Jak se k nim dostat? Co je drahé? Co už je luxus? O kolik si říct? Hádat se o ně? Co si vlastně zasloužím? A za kolik stojím? Jsou zdrojem trápení, radosti, strachu, hořkostí i potěšení. Je to neuvěřitelně silná energie, která ovládá obrovské množství našeho času, úsilí i myšlenek. Ovládá běh celého světa, politických zřízení i stav planety a nikdo se vztahu k nim nevyhne. Jejich energetický náboj je ale v zásadě neutrální a „význam“ jim dává to,…
-
Past pozitivní mysli
Jsme zaplaveni pozitivní kulturou. Permanentním růstem (osobním i ekonomickým). Reklamami na štěstí, krásu, dokonalost a čistotu. Na tváři trvalý úsměv a na kontě jen v plusu. Na visionboardy si dáváme pozitivní afirmace. Oddáváme se všeobjímající bezpodmínečné lásce. Pozitivní má být mysl i motivace. Slunce v duši. Chceme prožívat jen to dobré. A vybírat si jen pozitivní emoce. A i když vyklouzneme z konzumu a pustíme se do světa spirituálních hledačů všech směrů, většinou najdeme jen světlo, lásku, dobro nebo anděly. Cokoliv jiného je nepopulární. Cítím v tom ale jistou faleš. Když jsem k sobě upřímná a poslouchám poctivě své vnitřní hlasy, jejich kvalita je dost různorodá. Od té doby, co…
-
Vědomí, energie a záměr – tři kameny transformace
Přemýšlela jsem, co jsou základní kameny nějaké životní transformace nebo posunu. A tyhle mi přijdou zásadní. Rozšiřování uvědomění a vytahování položek z nevědomé mysli do vědomí. Energie – náš životní pohon a síla. A nakonec záměr. Zní to hrozně složitě nebo „ezo“, tak to zkusím lidsky 🙂 VĚDOMÍ Přesto, že ze zdravotnického hlediska jsme při vědomí všichni (alespoň ti, kteří to právě čtou), tak vědomá činnost zase tak samozřejmá není. Nejedná se jen o nějaký běžný bdělý stav, ale o vkládání vědomých rozhodnutí a činností do každodenního života a pozorování toho, odkud pramení to, co prožívám, jak myslím a co dělám. Jsme jako ledovec, kde viditelná část je ta menší…
-
Oběť, viník nebo tvůrce?
Jsou tři možné pozice, jak se dívat na události v našem životě z pohledu „Kdo za to může“. Velmi úzce to souvisí s našimi osobními hranicemi. Oběť je ten, kdo si myslí, že za všechny špatné události v jeho životě můžou „ti druzí“. Dává vinu okolí. Manžel/ka či partner/ka můžou za blbou náladu doma, mizerný sex i špatně vychované děti, „za to, že to takhle dopadlo“. Šéf může za to, že to v práci nefunguje, dává malé prachy a „já chudák“ musím snášet jeho aroganci. „Doktoři můžou za moje mizerné zdraví.“ „Šéf s partnerem se o mě vůbec nestarají.“ „Nikdo mi nerozumí.“ „Já se pro ostatní můžu roztrhat, dělám, co…