Jste odpojení? Ne od sítě. Ale sami od sebe…

Vlastně se ani nejde zeptat: Cítíte se odpojení? Protože pokud jste odpojení, tak se necítíte.

Jak vzniká odpojení a proč se chtít zase propojit sám se sebou?

Vzniká to pomalu a plíživě. Většinou napřed začneme odpojovat únavu. „Protože to musíme dodělat.“ „Protože v té práci musíme ještě zůstat.“ „Protože to musí být hotové.“ „Protože nás potřebují.“ „Bez nás to nepůjde.“ Tak překováme únavu a jedeme dál. Často nás drží vůle a odhodlání. Takže se ještě poplácáme po rameni, jak jsme dobří. Krátkodobě ano, dlouhodobě cesta k vyhoření.

Další stupeň je, když začneme popírat i potřebu spánku. I v tom jde jet rok, dva… Podle toho, jak dobří jsme v tom „TO VYDRŽET“. (Dlouho to byla moje největší kvalita…) A nejde jen o popírání spánku kvůli práci. Zíváme u televize, od které se nemůžeme zvednout. U knihy, kterou chceme dočíst. A ten jasný signál, že tělo potřebuje odpočinek, prostě přemůžeme.

Potřebu jídla a pití odpojujeme už od mala. Začne se velmi záhy řídit vnějším režimem a možnostmi. Pokud jste neměli osvícenou matku, tak kojení po 3 hodinách. Pak snídaně, vstávání i svačiny podle školního zvonění. Pak podle porad nebo jízdních řádů. Nakonec podle dietoložky.

Když odpojíme únavu, spánek nebo další fyzické potřeby a zapneme přemáhání, vypnou se většinou i systémy na vytváření radosti, štěstí a těšení se. Toho si ani nevšimneme, protože jsme zaneprázdnění. S tím se ztrácí chuť do života, nápady, invence, kreativita. Nejde se totiž odpojit jen od negativních pocitů, odpojujeme se ode všech. Uhýbáme před bolestí, ale zároveň se (většinou nevědomě) odpojujeme od toho, co v životě všichni chceme mít, a to je radost, láska, štěstí. Prostě najednou snižujeme citlivost ke všemu.

Tím se pomalu začne vkrádat pasivita, protože nezvládáme nic víc, než to, co „musíme“. Odpočíváme u televize nebo u piva.

Pak se pomalu vplíží bolest. Psychická nebo fyzická. Podle toho, na co jsou naše systémy náchylnější. Bolest je nepříjemná a všude kolem nás jsou reklamy na to, jak se bolesti zbavit. Začneme se tedy věnovat vypínání bolesti. Fyzickou bolest vypneme jednoduše léky. Hlava, záda, žaludek, úzkostné svírání srdce, břicho – na to všechno má farmacie lék. V téhle fázi už ani nevíme, že jsme si to způsobili sami. Psychickou bolest, tedy naše nenaplnění, deprese, smutek, samotu, ztrátu smyslu života – začneme vypínat: ještě větší zaneprázdněností, alkoholem, antidepresivy, zajídáním, větší společností a zábavou nebo nákupem čehokoliv. Cokoliv, co přehluší náš vnitřní hlas, se hodí. Permanentní zvuk radia a televize nebo displej mobilu je taky celkem zaručený vypínač.

Teď už žijeme ze dne na den a už ani přesně nevíme proč. Smyslem života se stává přežít. Stáváme se stínem sebe sama. Zapomněli jsme na sny, vize, touhy. Sami se sebou, a tím i s druhými, udržujeme jen povrchní spojení, abychom zůstali funkční. Hlavně jsme ztratili svoji sílu. Celou ji věnujeme „přežití“. Jsme funkční součástí nějakého cizího soukolí a systému. Systém potřebuje „odpojené lidi“ a je na ně dobře vybaven. Vytváří obecně podporované hodnoty jako třeba výkon a morálka. A má silné zbraně jako vinu a stud.

Kudy vede cesta zpátky k sobě? Vědomě si začít všímat toho, co nás odpojuje. Lze to vnímat v zastavení, byť krátkodobém. Vecpat do kalendáře odpočinek a dodržet ho. Být v tichu. Alespoň na chvíli vystoupit z toho rozjetého vlaku. Začít lze u těch potřeb fyzických. Je to snazší a stačí se na začátku párkrát za den trochu vnitřně proskenovat. Vracením si pozornosti k tělu nás pomalu dovede i k potřebám duše. Pozorovat, jestli to, co celý den dělám, mi dává smysl, zda mě to baví a zda čas trávím s lidmi, které v životě chci mít. Jestli až se ohlédnu v hodině smrti za svým životem a uvidím ho, jestli budu hrdý/á a naplněný/á. Vlastně pár jednoduchých otázek… A pak začít hledat cesty k jejich naplnění.

Proto spojuji péči o tělo s péčí o duši. Jsou totiž neoddělitelné. Tělo nelže. A nelze ho obelhat. Když k němu obrátíme pozornost, bude nám dobrým rádcem. Jestli máme v životě nad něčím moc, tak jsme to vlastně jen my sami. Tedy naše myšlenky a naše těla. Vrácením si citlivosti k sobě samým se nám do života vrací i to dobré…

Chcete mi nechat vzkaz, něco mi napsat nebo se rovnou objednat?