Miluju svoje tělo

Majitelky těl s velikostí modelek tvoří zhruba 4 % dospělé ženské populace. Média zdeformovala obraz toho, jak bychom snad všechny měly vypadat. Snad se tenhle zpitvořený mýtus už pomalu boří. Ale po všech (nejen) tantrických výcvicích a zkušenostech však dlužím jedno vyznání především sama sobě. O tom, jak miluju svoje tělo s jeho nedokonalostí a za co se mu musím omluvit:

„Miluju svoje husté vlasy, které trápí moji kadeřnici, protože jich je moc. A mě to baví, aspoň mi vydrží, když začnou víc vypadávat.

Miluju svoji kolmou vrásku mezi očima, která mi zjednává respekt, jen co se víc vyrýsuje.

Miluju svůj orlí nos, který značí mou ostrost, touhu jít dopředu a rvát se za svoje.

Miluju svoje hnědozelené oči, které občas podle nálady mění barvu a jen ti nejbližší vědí, co to znamená. A jejich pohled, před kterým někdy ostatní sklápějí zrak, když ho upřu moc ostře a dlouho.

Miluju svoje vrásky pod očima, protože se hodně smály i plakaly.

Miluju svou kůži, která tak ráda přijímá laskavý dotek a pohlazení. A taky teplo slunečních paprsků nebo chlad vody v řece.

Miluju svoje srdce, které i když se na chvíli bolestí zavřelo, dokázalo se zase otevřít a začalo lásku zase přijímat i dávat.

Miluju svoje prsa, protože přitahují oči mužů. Protože kojily i tišily obě mé děti. A sama se jich ráda dotýkám, protože mě uklidňují.

Miluju svoje záda, přestože se trochu hrbí pod tíhou toho, co jsem si sama v životě naložila, ale vždy nakonec unesla.

Miluju svoje ruce, které jsou prostředníkem ke všemu, co v životě tvořím. A dávají láskyplný dotek.

Miluju svoje břicho, které je stále nejoblíbenějším polštářem na tulení pro mé děti a dokud ho budou potřebovat, tak si ho nechám.

Miluju čtení pocitů ve svém břiše. Které se někdy svírá trémou, když na něčem záleží. Cítí lechtání motýlých křídel, když má přijít něco vzrušujícího. A varuje před lidmi, od kterých mám jít dál.

Miluju svoje lůno, které dalo život dvěma dětem. A dokáže mi přinést rozkoš a potěšení. A taky mě vystřelit do vesmíru a roztřást celé mé tělo.

Miluju svou císařskou jizvu, která mi na břiše tvoří druhý úsměv a byla bránou na svět pro mé děti, byť jsem se snažila, aby se narodily přirozeně. A už jsem si i dokázala odpustit, že se mi to nepovedlo.

A miluju svoje nohy, které jsou silné a pevné. Mají můj obdiv za to, co jsem dokázala ustát a kam jsem v životě došla. A cítí rosu a šimrání trávy, když chodím bosa.

A než se obrátím do věčnosti a to tělo tu nechám, budu si užívat každičký nádech a výdech, dotek i zachvění.

A nakonec se omlouvám svému tělu, že ta láska k němu dlouho zdaleka nebyla taková, jakou by si zasloužilo… Už nedovolím sobě ani jiným, aby s mým tělem zacházeli jinak než s láskou, respektem a úctou.“