Bloudivý nerv: módní téma nebo klíč k regulaci nervového systému?

Mýty versus fakta

Mýtus: Vagus je „přepínač do klidu“

Fakt: Vagus je mnohem víc.

Bloudivý nerv tvoří významnou část parasympatiku, podílí se na regeneraci, trávení a zpomalování některých tělesných funkcí. Takže ano, cesta do klidu. Jenže vagus není jednoduše kabel nebo tlačítko, které zapíná relaxaci.

Velká část jeho vláken přivádí informace z těla do mozku, nikoli naopak. Mozek prostřednictvím vagu dostává nepřetržité zprávy například o stavu srdce, plic a trávicího traktu.

Je tedy přesnější představovat si vagus jako rozsáhlou komunikační dálnici mezi vnitřními orgány a mozkem než jako jedno tlačítko na uklidnění.

Mýtus: Vagus můžeme jednoduše „zapnout“

Na sítích najdeme desítky technik na „aktivaci vagu“ – od studené vody přes zpěv až po masáž ucha.

Některé z těchto technik skutečně ovlivňují autonomní nervový systém. Jednak to neznamená, že pokaždé přímo a specificky stimulují bloudivý nerv.
Přesnější je mluvit o dovednosti autoregulace nervového systému. Nervový systém navíc není přepínač se dvěma polohami stres–klid. Je to dynamická síť, která průběžně reaguje na dech, pohyb, emoce, prostředí, metabolismus, bolest i kontakt s druhými lidmi.

A za druhé – žmoulání ucha sice může na chvíli pomoct, ale pokud dál žijete v chronickém stresu, málo spíte a nepravidelně jíte, samo o sobě vás nespasí. Jednotlivé techniky dávají největší smysl jako součást širší změny.

Mýtus: Vysoký vagový tonus znamená dobře regulovaný nervový systém

V populárních textech se vyšší vagový tonus často automaticky spojuje s větším klidem, odolností a zdravím. Jenže dobře fungující autonomní nervový systém není ten, který je stále co nejvíc v parasympatiku. Potřebujeme se umět aktivovat při výkonu, zátěži nebo ohrožení – a potom se zase vrátit do klidnějšího stavu.

Klíčovým pojmem proto není permanentní relaxace (mouchy, snězte si mě), ale flexibilita. Zdravý nervový systém dokáže podle situace pružně přecházet mezi aktivací a klidem a nezůstává dlouhodobě „zaseknutý“ ani v pohotovosti, ani v útlumu.

Problém dnešní doby je spíš v tom, že velká část lidí žije v dlouhodobém, téměř nepřetržitém stresu. Naše tělo se od pravěku příliš nezměnilo a je biologicky vybavené dobře zvládat krátkodobou zátěž během dne – mobilizovat v tom okamžiku energii, zvýšit pozornost, zrychlit tep a potom se zase vrátit do klidnějšího režimu. Prostě ulovit jelena.
Není ale připravené na týdny, měsíce nebo roky trvající tlak bez skutečné fáze vybití, úlovku i odpočinku. Právě tehdy může autonomní nervový systém ztrácet pružnost a návrat do regulovaného stavu je stále obtížnější.

Mýtus: HRV měří stav vagu

Variabilita srdeční frekvence neboli HRV je velmi zajímavý ukazatel autonomní regulace a některé její složky jsou výrazně ovlivněné parasympatickou aktivitou.

Není to však jednoduchý „vagometr“.

HRV je ovlivněna dechem, věkem, fyzickou kondicí, spánkem, alkoholem, nemocí, polohou těla i denním časem.
Může nám tedy něco říct o autonomní regulaci, ale není to displej ukazující, v jakém stavu je právě náš vagus.

Mýtus: Polyvagální „semafor“ jako neurobiologie

Polyvagální teorie přinesla velmi užitečný jazyk a obraz pro popis vztahu mezi tělem, psychikou, pocitem bezpečí, obrannými reakcemi a sociálním kontaktem. Proto se velmi dobře ujala v psychoterapii a práci s traumatem.

Její neurologické a evoluční vysvětlení je ale v současné vědě stále předmětem diskuse. Pro terapii však zůstává polyvagální teorie velmi užitečným modelem. Nabízí srozumitelnou mapu, pomocí které můžeme lépe rozpoznat a pojmenovat vlastní reakce – mobilizaci, útěk, boj, zamrznutí, stažení nebo naopak pocit bezpečí a kontaktu. Je to aplikovatelná mapa vlastního prožívání.

Nemusíme ji tedy chápat jako doslovný neurofyziologický popis toho, co se v každém okamžiku děje v nervech, ale jako užitečnou abstrakci, která nám pomáhá porozumět tomu, proč naše tělo reaguje určitým způsobem – a co můžeme udělat, abychom se mohli vrátit do bezpečí a klidu.

Fenomény, které polyvagální teorie popisuje – tedy zamrznutí, bezpečí, útěk/ útok, sociální regulace nebo změny autonomního stavu – skutečně existují. Ale měli bychom rozlišovat mezi užitečným terapeutickým modelem a definitivně prokázanou neurofyziologií.

Bloudivý nerv zkrátka není zázračný vypínač stresu, ale je jedním z klíčových hráčů v regulaci nervového systému. Módní je spíš zjednodušený způsob, jakým se o něm dnes mluví.

Kudy tedy „bloudí“ v našem těle vagus?

Název vagus pochází z latiny a znamená bloudivý, putující. Jméno dostal oprávněně.

Je to desátý hlavový nerv a nejdelší hlavový nerv lidského těla.

Vychází z mozkového kmene, konkrétně z prodloužené míchy, a po obou stranách sestupuje krkem hluboko do hrudníku a břišní dutiny.

Cestou vytváří rozsáhlé větvení.

Podílí se na inervaci těchto oblastí:

• hltan a hrtan
• srdce
• plíce
• jícen
• žaludek
• slinivka
• játra
• tenké střevo
• a část tlustého střeva.

Proto dokáže spojovat děje, které na první pohled nevypadají úplně související.

Dech. Hlas. Srdeční rytmus. Polykání. Trávení. Pocit plnosti. 

Je jednou z hlavních tras komunikace mezi mozkem a vnitřními orgány.

Tato komunikace funguje oběma směry.

Mozek neustále dostává zprávy o tom, jak dýcháme, jak pracuje srdce, jaký je stav trávicího systému a co se děje uvnitř organismu. Na jejich základě spoluvytváří náš momentální tělesný a emoční stav.

Právě tady začíná být vagus velmi zajímavý i pro práci s psychikou.

Jak lze bloudivý nerv regulovat?

První důležitá věc:

Regulace neznamená dostat tělo za každou cenu do klidu.

Cílem je zvyšovat schopnost organismu pružně reagovat – aktivovat se, když je potřeba výkon nebo obrana, a vracet se do stavu regenerace, když nebezpečí nebo zátěž skončí.

A k tomu máme několik překvapivě obyčejných nástrojů.

Dech

Jedním z nejrychlejších způsobů, jak ovlivnit autonomní nervový systém, je dýchání. Proto před každou masáží říkám magickou formuli: Dech je náš most mezi vědomím a nevědomím, mezi fyzickým a spirituálním.
Dech je mezi fyziologickými funkcemi výjimečný tím, že po většinu času funguje úplně sám, ale zároveň ho můžeme kdykoli vědomě regulovat. Právě proto představuje jednoduchý most mezi naší vůlí a autonomním nervovým systémem.

Srdeční frekvence se přirozeně mění spolu s dechovým cyklem: při nádechu se zrychluje, při výdechu zpomaluje.

Takže není nutné vyrábět komplikované dechové techniky. I když i ty někdy dělají kouzla :-)

Někdy stačí zpomalit a pruhloubit dech, nechat ho volně proudit a přestat ho kontrolovat silou.

Pomáhá i mírně prodloužený výdech. Při výdechu se srdeční frekvence přirozeně zpomaluje a klidné pomalé dýchání podporuje parasympatickou regulaci. Zjednodušeně: prodlužujeme tu část dechu, při které tělo přirozeně ubírá plyn.

Pohyb

Chůze, rytmický pohyb, běh, tanec nebo třesení mohou tělu umožnit dokončit činnosti a odstranit napětí, které v něm zůstalo „viset“.
Někdy proto člověk ve vysoké aktivaci nepotřebuje další meditaci.
Napřed potřebuje konat, teprve potom dokáže odpočívat. Třeba: napřed vyjádřit svůj vztek a pak si sednout. Říct, co máte na srdci, pak teprve naslouchat. Zkrátka ne vždy je sed v lotosovém květu řešení, občas je třeba něco udělat.

Bioenergetika tomu říká „vybití“ nevyjádřené energie. Slovo energie tady neberu jako fyzikální veličinu, ale jako bioenergetický obraz pro přetrvávající aktivaci, svalové napětí a potřebu něco udělat. Organismus reaguje na stres napětím, impulzem k útěku, boji, křiku nebo jinému pohybu, ale v naší civilizované společnosti na to často není prostor. Když tuto reakci potlačíme, svalové napětí a pocit, že musím konat, mohou přetrvávat i poté, co situace už dávno skončila. Bioenergetická cvičení proto využívají například třesení, dupání, tlak a hlas, aby tělo dostalo možnost starou reakci nějak dokončit a uvolnit nahromaděné napětí.

 

Hlas

Vagus se anatomicky podílí také na řízení hltanu a hrtanu. Proto může být hlas, zpěv, broukání nebo dlouhý hlasitý výdech velmi přirozenou součástí regulace: prodloužený výdech, vibrace, dechový rytmus, sluchový vjem a pocit, který hlas vytváří v těle.

Zpěv zkrátka umí regulovat. I ten ve sprše :-)

Dotek

Bezpečný dotek může výrazně změnit naše tělesné prožívání.

Teplo, tlak, rytmus i pomalé tempo doteku poskytují mozku množství senzorických informací. Může se měnit svalové napětí, dech, srdeční frekvence i celková autonomní aktivace.

Proto může kvalitní masáž nebo bodywork přinést něco, co člověk někdy nedokáže udělat sám pomocí vůle:

Tělo začne postupně opouštět obrannou pohotovost. Při masážích pracuji s celým senzorickým a autonomním systémem. Ten potom může změnit svůj stav.

Spánek, jídlo a běžný život

Tohle nejspíš nechcete slyšet: Žádné „vagus cvičení“ nedokáže obejít základní biologii.

Nervový systém mnohem obtížněji reguluje člověk, který dlouhodobě málo spí, nejí, je vyčerpaný, trpí bolestí nebo žije pod permanentním tlakem.

A potom je tu něco, na co se často zapomíná: druhý člověk

První zkušenost s regulací nervového systému se neučíme izolovaně, máme ji (v dobrém případě) prostřednictvím druhého člověka.

Novorozenec neumí říct:

„Jsem rozrušený, takže si udělám dechové cvičení a snížím sympatickou aktivaci.“

Prostě pláče a někdo ho vezme do náručí.

Dítě cítí teplo těla, tlak paží, pohupování, slyší hlas a dech. Nervový systém dospělého pomáhá jeho organismu vrátit se z vysoké aktivace zpět do snesitelného stavu.

Tomu říkáme koregulace.

Co je koregulace?

Koregulace je proces, při kterém stav jednoho člověka ovlivňuje schopnost druhého člověka regulovat vlastní nervový systém.

A není to pouze psychologická metafora.

Výzkum ukazuje, že při mezilidském kontaktu může docházet k určitému propojení nebo synchronizaci autonomních reakcí dvou lidí – například v srdeční aktivitě nebo dalších fyziologických ukazatelích. Výsledky jednotlivých studií nejsou vždy stejné a synchronizace sama o sobě automaticky neznamená bezpečí, ale samotný fenomén vzájemného fyziologického ovlivňování je dobře doložený.

Možná to znáte z běžného života: přijdete do místnosti, kde je někdo extrémně nervózní, a po několika minutách zjistíte, že jste napjatí také.

Nebo naopak. Sedíte vedle člověka, který je skutečně klidný. Nehraje klid. Nepřesvědčuje vás, abyste byli v pohodě. Je přítomný, dýchá, poslouchá a nikam vás netlačí. A tělo začne pomalu povolovat.

Tohle je koregulace.

Proto může být tak významný hlas, oční kontakt, výraz obličeje, tempo řeči, vzdálenost, pohyb i dotek.

Proto je důležité také to, v jakém stavu se nachází terapeut. Člověka totiž nereguluje pouhá technika. Reguluje ho celý vztahový kontext.

Bezpečný dotek prováděný člověkem, kterému důvěřujeme, může být úplně jinou zkušeností než stejný mechanický pohyb rukou v situaci, kdy naše tělo bezpečí necítí.

Nervový systém nepotřebuje být pořád klidný

Možná právě tady vzniká kolem vagu největší nedorozumění.

Zdraví neznamená žít celý život v parasympatiku.

Potřebujeme se umět rozčílit. Rozběhnout. Bránit. Nadchnout. Mobilizovat energii. Zvládnout náročný výkon. A potom se zase vrátit.

Problém vzniká spíš tehdy, když tělo ztratí schopnost mezi jednotlivými stavy pružně přecházet.

Člověk potom může zůstávat dlouhodobě v pohotovosti, nebo se naopak propadat do vyčerpání, odpojení a nehybnosti. A právě u lidí s dlouhodobým stresem nebo traumatickou zkušeností někdy nestačí říct tělu:

Uklidni se. Protože autonomní nervový systém nereaguje jen na argument z hlavy. Reaguje na zkušenost. Na dech, pohyb, rytmus, tělesné vjemy, prostředí, vztah, hlas a dotek.

A právě proto je bloudivý nerv pro současnou práci s tělem a psychikou tak fascinující. Ne proto, že bychom našli magický nerv, který vyřeší stres. Ale proto, že nám jeho fungování připomíná něco podstatnějšího:

Mozek a tělo nejsou dvě oddělené věci. A člověk není izolovaný nervový systém.

Regulujeme se tělem. A velmi často také prostřednictvím druhých lidí.

Ovládání bloudivého nervu je zčásti dovednost

Schopnost regulovat autonomní nervový systém tedy není jen něco, co buď máme, nebo nemáme. Do určité míry je to dovednost, kterou lze postupně trénovat. Nejde o to naučit se „zapnout vagus“ na povel, ale lépe rozpoznávat, v jakém stavu se tělo právě nachází, co ho přetěžuje a co mu naopak pomáhá vracet se do větší rovnováhy.

Čím častěji si člověk všímá vlastního dechu, napětí, impulzu k pohybu, únavy, přetížení nebo potřeby kontaktu, tím lépe se učí zachytit změnu dřív, než se nervový systém dostane do krajnosti. Postupně si tak vytváří širší repertoár možností: kdy zpomalit, kdy se naopak rozhýbat, kdy použít dech, kdy oporu druhého člověka a kdy prostě přestat tlačit na výkon.

Právě tohle je jeden z hlavních principů kurzu Konec režimu přežití. Neučíme se tam jednu univerzální techniku na uklidnění. Učíme se číst vlastní nervový systém, rozpoznávat jeho obranné reakce a prakticky trénovat návrat z chronické pohotovosti, přetížení nebo odpojení zpět do větší flexibility a kontaktu se sebou.