Můžou mít únava, nespavost, bolavá záda a migrény společného jmenovatele?

Pračlověk, tygr a naše přeplněné kalendáře

Stres sám o sobě není problém. Bez stresové reakce bychom jako druh pravděpodobně moc dlouho nevydrželi.

Pračlověk zahlédl tygra. Mozek vyhlásil poplach, zrychlil tep, svaly dostaly energii, trávení šlo stranou a celé tělo se připravilo na jediné: něco udělej.

Člověk tygrovi buď utekl, nebo bylo po problému. V každém případě měl stresor poměrně jasný konec.

My dnes před tygrem většinou neutíkáme. Máme maily, hypotéku a přeplněný kalendář. Nemocné rodiče, děti, práci, vztahy, zprávy, telefony, uzávěrky a nenápadný pocit, že bychom měli ještě něco stihnout.

A tady už začíná problém, který evoluce ještě nevyřešila.

Mailová schránka se druhý den znovu zaplní. Hypotéka číhá dál.

A náš nervový systém je pořád vybavený mechanismem, který chce nebezpečí vyřešit a potom vypnout poplach. Jenže „hotovo“ často nepřichází.

Co je dysregulovaný nervový systém?

Autonomní nervový systém průběžně řídí, kolik energie potřebujeme, jak rychle nám bije srdce, jak dýcháme, trávíme, odpočíváme nebo reagujeme na nebezpečí.

Jeho úkolem není držet nás pořád v klidu. Naopak. Má nás udržet při životě.

Zdravý nervový systém se umí aktivovat, když potřebujeme podat výkon, a zase zklidnit, když už výkon není potřeba. Problém tedy není stresová reakce.

Problém je ztráta schopnosti pružně se vracet zpátky.

Když zátěž trvá příliš dlouho, tělo se jí přizpůsobí. Poplašný systém může postupně ztrácet svou pružnost: buď je přecitlivělý a hlásí ohrožení i při malých stresorech, nebo naopak přechází do módu „mám vypnuto“ a „odpojí nás“. Bohužel nejen od stresu a trápení, ale někdy i od prožívání radosti.

A právě tomu dnes říkáme dysregulovaný nervový systém.

Neznamená to, že je nervový systém rozbitý.

Spíš se až příliš dobře naučil fungovat v podmínkách, které dlouho považoval za nebezpečné nebo vyčerpávající.

Když začne mluvit tělo

Nervový systém není kabel vedený někde vedle zbytku organismu. Je propojený s hormonálním systémem, imunitou, trávením, svalovým napětím, bolestí, spánkem i metabolismem.

Proto se dlouhodobé přetížení může projevit překvapivě pestrým způsobem: nespavostí, chronickým svalovým napětím a bolestmi zad, bolestmi hlavy a migrénami, trávicími obtížemi nebo syndromem dráždivého tračníku, dlouhodobou únavou.

K dalším potížím patří změny chuti k jídlu a komplikovaný vztah k němu. Stresová reakce a autonomní regulace může hrát roli také u některých poruch příjmu potravy.

Přidávat se mohou epizody bušení srdce, tlaku na hrudi, třesu, sevření čelisti, změny dechu nebo ten podivný stav: jsem úplně vyčerpaná, ale zároveň neumím vypnout.

Neznamená to samozřejmě, že každou migrénu, bolest zad nebo střevní problém „způsobuje nervový systém“. Ale u části lidí může dlouhodobá dysregulace obtíže spoluvytvářet, zesilovat nebo udržovat.

Tělo je přitom neuvěřitelně adaptabilní. Dokáže v přetížení fungovat měsíce i roky. A to tak dobře, že si často ani nevšimneme, že naše „normálně“ už dávno není v normě.

Jak se v tom cítí naše duše?

Stejný systém ovlivňuje i to, jak se cítíme, přemýšlíme a reagujeme na svět. Začnou dominovat dva stavy, které se mohou střídat.

Jedním pólem je permanentní aktivace. Při ní prožíváme stres, úzkost, podrážděnost, neschopnost vypnout, nutkání pořád něco řešit nebo kontrolovat. U někoho se může přidat i workoholismus.

Druhým pólem je naopak útlum, apatie, odpojení, ztráta motivace, depresivní prožívání a pocit, že na nic nemám energii.

To může být voda na mlýn různým formám závislostního chování, protože alkohol, jídlo, práce, nakupování, telefon nebo jiné chování mohou krátkodobě velmi účinně změnit to, jak se právě cítíme.

A mezi tím se můžeme houpat. Jeden den jedeme na 150 procent a druhý den bychom nejraději nevylezli z postele.

To, co tam chybí, je radost ze života, opravdový odpočinek, regenerace, uvolnění, pocit bezpečí, zvědavost, hravost, tvořivost, spontánnost, chuť na lidi, chuť na sex, lehkost, nadhled a obyčejná schopnost něco si užít bez toho, aby nám u toho v hlavě běžel seznam dalších povinností.

Tak se prostě zreguluj

Tohle už jste možná někde slyšeli. Je to stejně efektivní, jako když někomu řeknete: „Tak se uklidni.“

Tělu ta informace nestačí. Aby mohlo povolit, potřebuje především jednu věc: pocit bezpečí.

A to nejen jako informaci „jsem přece doma a nic mi nehrozí“. Ale jako prožitou tělesnou zkušenost, že právě teď nemusím bojovat, utíkat ani se schovat.

Co s tím dál?
Regulace autonomního nervového systému je zčásti dovednost.

A to je vlastně vysvobození.
Protože co je dovednost, to se dá učit. Nemusíme čekat, až se jednou změní naše osobnost, zmizí všechny problémy nebo konečně nastane období, kdy nebude žádný stres.
Můžeme se učit rozpoznat, co se s námi děje, a krok za krokem dávat tělu další možnosti, jak na to reagovat.
Začíná to tím, že se naučíme rozpoznat, kde se právě nacházíme, a postupně poznávat, co právě náš nervový systém potřebuje a jak mu můžeme pomoci změnit směr. Ne násilím ani tím, že si v panice přikážeme být v klidu.

Dechem. Pohybem. Dotekem. Prací se svalovým napětím. Hlasem. Orientací v prostoru. Kontaktem s druhým člověkem. Někdy aktivací, jindy naopak zpomalením.

Právě tohle je jeden z hlavních principů kurzu Konec režimu přežití. Neučíme se tam jednu univerzální techniku na uklidnění. Učíme se číst vlastní nervový systém, rozpoznávat jeho obranné reakce a prakticky trénovat návrat z chronické pohotovosti, přetížení nebo odpojení zpět do větší flexibility a kontaktu se sebou.