Já vím, zní to divně. Ve chvíli, kdy se v krizi nacházíme, tak za ni rozhodně nijak vděční nejsme, chceme, aby to bylo co nejdřív za námi. Bolí to. Panikaříme, ztrácíme nadhled. Často to bolí i fyzicky. Úzkost nám stahuje hrudník, puká nám srdce, je nám na zvracení, pláčeme…. Pojďme se na to podívat optikou řeckého dramatu. Krize je v původním významu jeho střední část. Po nějakých kolizích (to je to, co krizi předchází) je hlavní hrdina drcen okolnostmi. Přichází o vše, na čem mu záleží, často i o naději. Je rozbit jako ořech až na jádro. Ale žije. Pak přicházejí peripetie – tedy hledání řešení (v tom vás můžu provázet).…