Devátá vlna

Smutek občas přijde jako vlna. Většina životních vln mě teď omývá jako šťastný silný solitér. Pravda, trochu odřenej, zvrásněnej a pobitej, přiměřeně věku a životnímu stylu, kde se pořád něco dělo… Jako skála v bouřlivém přílivu. Sytím se svobodou, hltám doušky každého dne a prostě mě tu baví být se všemi okolnostmi.

A pak přijde ta devátá vlna, která mě poleje pocitem, že stojím sama proto, že jsem nekompatibilní. Že jsem takový lichý Jin, kterej má tak divnej tvar, že prostě nikam nezapadne. Nebo příliš starý strom, než aby se ohnul. Strom, který se rozhodnul stát mimo les. Přesto touží vidět a být viděn. Milovat a být milován. Aniž by se ohýbal a zbavoval se větví. Zdaleka netouží po nikom, kdo by mu foukal rány, stačí aby respektoval, jak křivolace roste a byl blízko… A najednou vidí to prázdný místo.
A v tu chvíli ten smutek sáhne někam hluboko. Někam, kde se už nelze skrýt za humor.

Rodíme se a umíráme sami. Samota je náš základní životní pocit. Je to vědomí sebe sama. Vlastně nezávisí na tom, jsme-li v tu chvíli sami, v páru, v rodině nebo ve sdíleným squatu. Pocit samoty přichází dost nemilosrdně a pravidelně, jako devátá vlna, jen občas utlumen stereotypem. A často ho umlčujeme, aby to tolik nebolelo. Někdy se zdá, jakoby části naší životní cesty ztrácely na hodnotě, když je nikdo nevidí. Ale možná právě proto, že je vidíme jen my, jsou ještě důležitější.

Někdy to sama zažívám. Někdy se dotýkám smutku lidí při masážích. Někdy se dostanu tak blízko, že se už dotýkám nejen těla, ale i duše a ta začne mluvit o své samotě. Zachytím devátou vlnu. Občas tečou slzy. Ten moment mi vždycky přijde nějak důležitej. Je to sundání poslední slupky z cibule. Najednou vidíme věci tak nějak čistě.. …

Vln osm potopí pouze,
vln osm přeskočí.
Vln osm vesele bije 
do prsou, do očí. 

Vln osm nemá zlé moci, 
vln osm laškuje jen.
Vln osm nemůže zmoci, 
devátá vezme tě v plen. 

Devátá vlna smete, 
S čím osm hrálo si, 
Devátá vlna nese, 
však živé nenosí. 

Devátá vlna zavře 
mdlá ústa na věky.
A upíráš své oči 
na moře bezděky. 

Viktor Dyk