Oběť, viník nebo tvůrce?
Jsou tři možné pozice, jak se dívat na události v našem životě z pohledu „Kdo za to může“. Velmi úzce to souvisí s našimi osobními hranicemi.
Oběť je ten, kdo si myslí, že za všechny špatné události v jeho životě můžou „ti druzí“. Dává vinu okolí. Manžel/ka či partner/ka můžou za blbou náladu doma, mizerný sex i špatně vychované děti, „za to, že to takhle dopadlo“. Šéf může za to, že to v práci nefunguje, dává malé prachy a „já chudák“ musím snášet jeho aroganci. „Doktoři můžou za moje mizerné zdraví.“ „Šéf s partnerem se o mě vůbec nestarají.“ „Nikdo mi nerozumí.“ „Já se pro ostatní můžu roztrhat, dělám, co jim na očích vidím, a oni nic.“ Velmi často jsou tyto výroky velmi dobře racionalizované a máme spoustu argumentů, „proč to jinak prostě nejde.“ Pohodlné je to v tom, že odevzdáme odpovědnost za svůj život do rukou jiných a můžeme si v klidu stěžovat.
Častým znakem obětí je citová závislost a nízké sebevědomí, které se projevuje ve všech vztazích, pracovních i osobních. Oběti jsou snadno ovlivnitelné v názorech i v činech, nechávají se ponižovat, nebrání se, nechtějí vstupovat do konfliktu. Lidé, kteří žijí v režimu „Oběť“, často jen ukazují prstem kolem sebe, ale zevnitř jsou zžíráni nespokojeností.
Viník si naopak všechno, co potřebuje, zařídí a nebere ohled na ostatní. Nebojí se sáhnout k agresi, jen aby bylo po jeho. Manipulace je jeho denním chlebem, občas zalhat neškodí, úspěchu dosáhne stůj co stůj. Šíří kolem sebe strach, vnucuje svoji vůli, kritizuje, uráží, ponižuje, zasahuje do věcí druhých. Viníky často provází arogance, narcismus, velikášství, nabubřelost.
Viník většinou nemá potřebu ze své role vystupovat, protože se mu prostě daří. To, že je to na úkor jiných, ho zkrátka netrápí. Jedna z možností, jak ho z toho vyvést, je „vzpoura oběti“. Tedy to, že mu to přestane fungovat. Ačkoliv lidé v režimu „Viník“ vykazují navenek velkou sílu a moc, zakrývají tím jen vnitřní nejistotu a zranění. Nahrazují vnitřní sílu tou vnější.
Viník pochopitelně potřebuje oběť a naopak. Většinou spolu končí ve vztazích. Tyto vztahy pak kolísají na rovinách moc a bezmoc, agrese a strach, vina a stud. Je možné se v životě pohybovat v obou rolích zároveň. Jak s kým a jak v které situaci. Můžete být doma oběť a v práci agresor. Nebo oběť ve vztahu s partnerem a viníkem ve vztahu k dítěti. A míra, se kterou se nacházíme v té které roli, je pochopitelně taky různá. Může být „konverzační“ i patologická.
Jaká je souvislost s osobními hranicemi? Oběť si je nechává narušovat, nedokáže se (nebo ani nechce) bránit, nechává se využívat. Viník naopak expanduje za osobní hranice druhých. Důvody těchto jednání pramení většinou z dětství, z výchovy, z neléčených traumat nebo nevědomých vztahů, z původních rodin. Často si ani neuvědomujeme, do jaké míry má náš vztah s rodiči vliv na náš dospělý život.
Jaká je tedy třetí možnost? Tvůrce je ten, kdo opečovává a brání svoje osobní hranice a bere si do rukou odpovědnost za svůj osud, život a vytváří si vlastní realitu. Je to zdravé místo, kam bychom se chtěli i měli v životě dostat, hledáme-li rovnováhu. Tvůrce si je vědom toho, že si lidi ve svém životě vybírá, tudíž pokud si k sobě do života pustí zmetka, který mu třeba ublíží, nese odpovědnost sám. „Já rozhoduju, s kým a jak trávím čas.“ „Já si vybírám práci, kterou dělám.“ „Já dělám chyby.“ Vyžaduje to osobní integritu, pevné jádro, empatii a asertivitu ve vyjadřování svých přání a cílů. Tvůrcem se většinou člověk musí vědomě stát a na této roli pracovat. Málokdo měl štěstí, že by si to přinesl z dětství.
Moje máma měla dva krásné jadrné citáty o osobní odpovědnosti. „Od třiceti může každej i za svůj ksicht.“ a „Každej Maďar může za to, že je Maďar.“ Nevím, kde se vzala ta přesná věková hranice ani proč to odnesli zrovna Maďaři, ale jistě to platí pro všechny národnosti a dospělý věk 🙂 Co dodat. Dobře se to pamatuje.
Tvůrce zároveň rozpozná oběti i viníky a jejich fígle. Na energetické úrovni máte v přítomnosti oběti pocit, jako by vás chtěla vcucnout nebo vysát, vedle viníka se zase cítíte utlačovaní. Oběma se pak buď snažíte vyhnout, nebo musíte vynaložit energii na obranu.
Přesto, že mám tento koncept zvědomělý už dávno, stejně se občas přistihnu v tanci mezi všemi třemi možnostmi. Třeba řídím a najednou zaslechnu svou mysl, jak si sama sobě stěžuju, kdo mi jak zase ublížil a upadám v sebelítost. Nebo v obchodním jednání, když naleznu skulinu v obraně druhého, tak prostě zatlačím, ačkoliv vím, že je to pro něj nevýhodné. V obou rolích jsem dříve kolísala pochopitelně daleko hlouběji a byla jsem v nich dost dobrá. Ale funguje to jako s každým stínem – když si na něj posvítíte, začne slábnout. Záleží na tom, jak hluboko jste v jednotlivých rolích zakořenění a jakou sebereflexi máte.
Kvantová fyzika nebo šamanismus jdou v konceptu tvoření vlastní reality ještě dále, což může být pro běžného smrtelníka už hůř přijatelné. Totiž že si svými myšlenkami a vědomím zkrátka tvoříme celou svou realitu, včetně té hmotné. Myšlenkami si tvoříme svůj zdravotní stav a somatizujeme doslova všechno, co si myslíme a jak žijeme. Když sklouzneme zpátky na zem, znamená to připustit si přinejmenším to, že svými myšlenkami ovlivňujeme náš pohled na věc a tedy tvoříme realitu tím, jak myslíme, jednáme a cítíme. Všechno, co nás teď obklopuje, bylo napřed myšlenkou a my se můžeme stát tvůrcem své budoucnosti. Můžeme si vytvořit lásku, hojnost i štěstí. Je třeba začít uvnitř.
Takže až vystoupíme z tance Oběť – Viník a přesuneme se do Tvůrce, teprve tam začíná opravdová jízda vědomým životem. V koučinku si můžete vytvořit novou životní realitu. Není snadné se nánosů rolí oběť-viník zbavit a prosekat se ke svobodě.
Na podzim připravuji seminář na téma rolí a osobních hranic. Pokud chcete zůstat v kontaktu, sledujte mou FB stránku.