Den, kdy jsem zlomila karmu
„… díky, že jsi…“ … přistávalo mi v několika variantách ve vánočních nebo novoročních přáních. Za to cítím ohromnou vděčnost.
Cesta k přijetí opravdovosti této věty byla ale bolestná.
Vrátilo mě to ve vzpomínkách o několik let zpátky. Do jednoho z prvních tantrických výcviků, k uctívání shivy a shakti. Cvičení bylo prosté: sedět a přijímat pohledem vyjádřenou úctu od příchozích mužů – mých souputníků ve výcviku. Ten proces byl ale daleko hlubší.
Seděla jsem tam zcela odzbrojena, jako bych nemohla uvěřit tomu, že mi někdo může vzdát úctu, i když nic nedělám. Tedy být uctěna nikoliv za mé činy, vzdělání, schopnosti, výkony, péči, zařizování a oběti. Ale za to, že tam jen jsem, taková, jaká jsem…
Seděla jsem tam půl hodiny, přede mnou se mlčky střídali muži, poklekli, dívali se mi do očí a mně celou dobu tekly slzy po tváři. V jejich očích byla nejen úcta, ale i empatie k mým slzám. Těmi odtékaly léta zraňování, sebepochybností a pocitů nedostatečnosti. Respekt v jejich očích byl skutečný, protože jsme se všichni už znali, sdíleli si své příběhy, radosti i bolesti. Energie, která proudila ke mně, byla léčivá…
Došel mi tam ten propastný rozdíl mezi DĚLÁNÍM a BYTÍM. I omyly, na kterých jsem měla postavený dosavadní život.
Vstřebávala jsem to intenzivně ještě několik měsíců a vrací se mi to do teď. Zpětně mi dochází, že to byl nejspíš okamžik, kdy jsem zlomila svou karmu.
🧿 Uvěřila jsem ve svou hodnotu v prostém bytí.
Když provázím lidi, tak tam někdy jen prostě jsem. Plně, celým srdcem i vědomím. Kolikrát stačí, aby byl člověk přijat se vším, jaký je a dovolil si prožívat skutečné emoce, které dosud možná skrýval před celým světem i před sebou.
A když mi někdo napíše … díky, že jsi… už mu věřím. Ty vidíš mě a já vidím tebe. Jako lidskou bytost.
Jak praví Avatar – „Zřím tě!“