Krize jako dar

Já vím, zní to divně. Ve chvíli, kdy se v krizi nacházíme, tak za ni rozhodně nijak vděční nejsme, chceme, aby to bylo co nejdřív za námi. Bolí to. Panikaříme, ztrácíme nadhled. Často to bolí i fyzicky. Úzkost nám stahuje hrudník, puká nám srdce, je nám na zvracení, pláčeme….

Pojďme se na to podívat optikou řeckého dramatu. Krize je v původním významu jeho střední část. Po nějakých kolizích (to je to, co krizi předchází) je hlavní hrdina drcen okolnostmi. Přichází o vše, na čem mu záleží, často i o naději. Je rozbit jako ořech až na jádro. Ale žije. Pak přicházejí peripetie – tedy hledání řešení (v tom vás můžu provázet). A pak katarze – rozuzlení a očista. (Pokud tedy nesledujeme – nebo nechceme žít – tragedii…). To je životem psaný scénář.

Čínský znak pro slovo krize se skládá ze dvou znaků: „nebezpečí“ a „příležitost“. Výstižné.

Co nám krize ukazuje? Že se v našem zaběhnutém soukolí naskytla nějaká zásadní chyba a mechanismus se zadřel. Žijeme v nedokonalém světě, takže chyby jsou normální a v pořádku. Pokud ale dojde ke krizi, tak se mění něco zásadního, co už většinou dlouho nefungovalo, ale my jsme to přehlíželi. Přehlížíme to většinou proto, že na tom lpíme a trváme na tom, že se to přece neděje a všechno funguje. A žijeme v iluzi. „Mám přece pěkný vztah.“… „Ta firma přece nějak funguje“… „S tím zdravím na tom nejsem tak špatně.“ „Vždyť si rozumíme“… „To vydržím.“ (to je moje oblíbené :-) )

A pak nám někdo nebo něco z té iluze roztáhne závěsy a ono se to všechno zaostří. A najednou vidíme celou pravdu. A to bolí… Často si tu pravdu nechceme přiznat, ani když už ji vidíme ostře. Nechceme uvěřit, že jsme žili v bludu. Protože je těžké si přiznat chybu. „Že jsem to neviděl/a…“ „Že jsem blbě žil/a…“ Většinou to vybublá rozpadem vztahů, vážnou nemocí, radikální změnou v práci, ztrátou smyslu života nebo jeho směru. Začneme pochybovat o dosavadních hodnotách. O lidech kolem nás a jejich skutečných rolích.

Ano, vím.

Teprve když projdete touhle fází, tedy přijetím vlastních chyb a iluzí, můžete začít věci měnit. Může se to jmenovat krize středního věku, psychospirituální krize, vztahová krize, vyhoření..

Jsme tvorové chybující a každá chyba je lekcí. Když krizí procházíte, rozhodně ji nevnímáte jako dar. Jako když sjíždíte peřeje a bojujete s proudem, těžko si v tom libujete… Ale až to zvládnete a ocitnete se na klidné hladině, pocítíte ten příval energie, sebevědomí a sebeúcty, že jste tím projeli… A tam už sklízíte. Jste posíleni, víte a vidíte víc. V každém případě krizí o něco přijdete. Ale tím se uvolní místo pro to nové. Většinou lepší.

Něco se láme, mění, transformuje. Jsou to prověrkové časy naší integrity, připravenosti a osobní síly. Vlastně úplně připraveni nejsme nikdy, ale prověřujeme sami sebe tou křivolakou cestou. Pokud to vezmeme za správný konec, posuneme se dál a budeme silnější, moudřejší. Pokud nad tím zavřeme oči, pomalu nevědomě chystáme opakování téže lekce. Znovu vstoupíme do špatného vztahu, přichystáme si další krach, s lidmi se zase nedomluvíme a budeme mít pocit, že oni jsou ti špatní, budeme hledat chyby v okolí a u těch druhých. A ty svoje přehlédneme a budeme si je dál hýčkat. Tím začneme žít opakující se tragedii….

Často se v těchto situacích ocitáme sami. Opouštějí nás lidé, se kterými jsme to dosud táhli. Proto potřebujeme někoho, kdo nezaujatě a s chladnou hlavou vidí věci z větší perspektivy a dohlédne dále než my, bojujíce v peřejích…

Prožíváte něco podobného? Koučink vám může pomoci krizi překonat.