Past pozitivní mysli

Jsme zaplaveni pozitivní kulturou. Permanentním růstem (osobním i ekonomickým). Reklamami na štěstí, krásu, dokonalost a čistotu. Na tváři trvalý úsměv a na kontě jen v plusu. Na visionboardy si dáváme pozitivní afirmace. Oddáváme se všeobjímající bezpodmínečné lásce. Pozitivní má být mysl i motivace. Slunce v duši. Chceme prožívat jen to dobré. A vybírat si jen pozitivní emoce. A i když vyklouzneme z konzumu a pustíme se do světa spirituálních hledačů všech směrů, většinou najdeme jen světlo, lásku, dobro nebo anděly. Cokoliv jiného je nepopulární. Cítím v tom ale jistou faleš.

Když jsem k sobě upřímná a poslouchám poctivě své vnitřní hlasy, jejich kvalita je dost různorodá. Od té doby, co jsem se odvážila znovu cítit, moje emoce oscilují od středu na obě strany. A to je právě život. Jako tepová frekvence. Když přestane oscilovat, je po životě. Ta uondaná celoživotní spokojenost bez výkyvů je trochu jako malá smrt. Mnoho lidí je v tom dobrovolně a určitě je to možná volba. Žít jen tak trochu a bezpečně. Dá se to dělat celkem dlouho, vlastně doživotně. Záleží na tom, co od života chceme. Když si ale velké emoce dovolíme jen v pohovce u filmu, není to málo? Nemáme chtít víc? Všichni chceme velkou lásku. Jsme ale ochotní prožít kvůli ní i velkou bolest? Nic není věčné, takže všechno krásné jednou skončí. Odvážíme se opravdu milovat a být milováni, i s rizikem ztráty?

Už slušnou řádku let se můžu zahrnout mezi „spirituální hledače“. Hledám dost odhodlaně a na vlastní kůži. Hledala jsem napřed „venku“, přečetla jsem spoustu knih, a teprve potom „uvnitř“. Taky jsem napřed hledala jen světlo na konci tunelu. Ale pak jsem se začala rozhlížet i v té tmě, kterou mě život obdařil, a začala spatřovat její kvality. Vybavil se mi citát z Hrabalova Něžného barbara (slovy bohémského básníka Egona Bondyho): „Aby bylo pohlazení, musela bejt napřed přesdržka.“

Život zkrátka plyne na obou pólech, tak jako se střídá noc a den. Kdyby byla narušena rovnováha dobra a zla, vesmír by se zhroutil. Co je dobro pro jednoho, je zlo pro druhého. Je to vlastně velmi individuální kvalita. Na snahu o „pozitivní nastavení“ narážím často. Rozumím jí. I já se snažím hledat hlavně to dobré. Ale tomu negativnímu se cestou nevyhýbám, zkoumám to a přijímám to tak, jak to přijde. (Teda taky jsem se dlouho cukala, ne že ne, ten odpor byl značný.) Pokud se ale poctivě chceme věnovat sebepoznání a osobnímu rozvoji, jsou ty „negativní“ kvality nenahraditelné. Emoce i prožívání mají velkou škálu na obou stranách. I elektrický proud potřebuje ke svému toku kladný i záporný pól.

Pokud se tomu vyhýbáme a koukáme jen do „světla“, říká se tomu spirituální bypass. Prostě to nepříjemné obejdeme, tváříme se, že je to pod naši úroveň, netýká se nás to a jdeme dál svou čistě „pozitivní cestou“. A je jedno, jestli tento postoj vznikne čtením Bible nebo sledováním Duška. Trvalé pozitivní ladění se tak stane útěkem od skutečnosti, neschopností řešit opravdové konflikty a vztahy v životě, schovávačkou před nepříjemnými pocity a argumentem pro potlačení negativních emocí.

Možná že ti, kteří jsou (nebo si to myslí) jen pozitivní, nějak na „vesmírných váhách“ vyrovnávají ty, kteří jsou jen negativní a jsou rození pindalové. Mám ale pocit, že pokud chce člověk stát pevně, musí být rozkročen v obou polaritách, obě znát a připouštět si je. C.G.Jung to pojmenovává jako práci se stíny naší osobnosti. Bez jejich integrace není možná cesta ke skutečnému JÁ. Z filozofického hlediska je pochopení duality nutné k pochopení jednoty. Nejde to přeskočit, vypnout ani potlačit.

Většina pohádek končí dobře. Ale cesta vede nesnadně: temnotou, nepřátelstvím, potížemi a překážkami. Jen občas dobrá sudička nebo rádce. Pouze ten, kdo to všechno překonal, užije si vítězství, poznání a dobrý pocit na konci cesty. Strasti a utrpení patří k životu stejně jako dobro a láska. Kdekdo si myslí, že už ulovil ptáka Ohniváka a přitom má jen fotku.

„Brzy pochopíš, že je rozdíl mezi tím znát cestu a jít po ní.“ (Matrix)

Věnováno Ladě Kaplanové Dudové, úžasné statečné a citlivé ženě, přítelkyni, matce, masérce a souputnici v ženském kruhu, která se těch stínů taky nebojí a nedávno mi připomněla ten krásný citát z Matrixu :-) .