Prohlédla jsem si svůj blog a zjistila jsem, že je hlavně o těžkých chvílích. Píšu ho „cestou životem“, jak mi to přijde na jazyk a mysl. Poslední roky se hodně podobaly jakémusi zápasu o osvobození, hledání pravdy a svého pravého já, léčení zranění a hledání odpovědí na věčné otázky… Máloco se však zatím dotýkalo lásky.

Teď mám chuť psát O LÁSCE, protože ji pomalu poznávám, žiju v ní, cítím ji a rozdávám… Je to jako napojení se na proud světla, konec hledání, pídění se a snažení.

Jestli je totiž něco SMYSLEM ŽIVOTA, tak je to láska. Tisíckrát si to někde přečtete a docvakne vám to, až když to najdete. Je k ní tisíc cest, ale všichni do jednoho se za ní pídíme a hledáme způsoby, jak ji ochutnat. Je to ve všech pohádkách a mýtech.

❤️ LÁSKA začíná SEBELÁSKOU. Jen přijetím sebe sama, svých bolestí, zranění, nedostatků, strachů a pochybení se stáváte člověkem s velkým srdcem. Když se vám do něj vejdou i všechny vaše stíny, teprve pak je dostatečně velké, aby začalo tepat pro všechny a můžete z něj dávat. Pak začnete chápat stíny druhých a mít pro ně pochopení. Je to dlouhá cesta se z toho proklestit. Cesta k Šípkové růžence vede trny a křovím…

Začnete pak vidět pod povrch agrese, touhy po moci, zloby, lží a manipulací.

Uvidíte pod nimi zraněné děti: ublížené holčičky nenaplněné rodičovskou láskou, nenasycené pohlazením, uznáním a respektem, neoceněné ve své kráse, zneužité ve své křehkosti. Malé kluky závislé na mámině sukni, protože nedostali důvěru starat se sami o sebe, s ušlapanou energií, protože jejich „zlobení“ bylo moc, nevěřící vlastní síle, protože byla léta potlačovaná, sahající po moci a agresi, aby si jich konečně někdo všiml a získali respekt. Touhy zahnané ranou nebo nadávkou, znevážení, ponížení. Těch zranění je mnoho… Někdy je toho příliš na jeden život.

Tohle poznání většinou bolí a mnoho lidí se u toho zastaví. Nechce se jim do stínu. Hloubka je tíživá. Pak jejich cesta končí povrchní hrou na pozitivní mysl, lásku leda hrají a mnohdy si myslí, že už „je to ono“. Jsou dokonce institucionalizované náhražky, jako třeba manželství (když není v lásce, ale v povinnosti nebo v tom to vydržet, aby se neřeklo) nebo mocenská cesta církve k bohu.

Všichni hledáme to, co jsme postrádali: lásku. Akorát mnohdy špatnými cestami: silou, manipulací, hrou na výkon, taktikou, strháváním pozornosti, lhaním, zásluhami.

❤️❤️ PARTNERSKÁ LÁSKA je pak vlastně jistý způsob narcismu. MILOVAT a NECHAT SE BÝT MILOVÁN. Abyste uvěřili, že jste hodni lásky, musíte milovat sami sebe i se svým stínem. Nevadí vám ani stíny partnera, protože k nim cítíte laskavost a přijímáte je jako svoje vlastní. Když to cítí oba, vejde se do vztahu úplně všechno. Stíny se světlem pomalu rozpouštějí.

❤️❤️❤️ A pak je LÁSKA jako životní přesvědčení. Naladíte se na tu vibraci a už nechcete nic jiného. Je to jako droga. Až se jí někdy zalykám a dojetím mi tečou slzy.

Jen přes vlastní stíny vede cesta k přijetí sebe sama, pak i druhých a ochutnání z kalichu lásky.

🎇Potom už se vám nechce pít nic jiného, protože to je ta „MANA NEBESKÁ“, kterou pili bohové a mluví se o ní v pohádkách. Hledání svatého grálu je u konce.

Stále občas zakolísám a spadnu do hněvu, ublížení nebo sebelítosti. Třeba když se dívám příliš kolem sebe a nejsem se sebou, nechám se zahltit, vyčerpám se, pod tlakem okolností nebo dlouho čtu zprávy. Občas mě pohltí něčí temnota. Ale už znám cestu zpátky: uvolnění, přijetí, láska…

Chcete mi nechat vzkaz, něco mi napsat nebo se rovnou objednat?

    Podobné články

    • Den, kdy jsem zlomila karmu

      „… díky, že jsi…“ … přistávalo mi v několika variantách ve vánočních nebo novoročních přáních. Za to cítím ohromnou vděčnost. Cesta k přijetí opravdovosti této věty byla ale bolestná. Vrátilo mě to ve vzpomínkách o několik let zpátky. Do jednoho z prvních tantrických výcviků, k uctívání shivy a shakti. Cvičení bylo prosté: sedět a přijímat pohledem vyjádřenou úctu od příchozích [...]

    • Zápisky ze tmy – Kdo jsem JÁ?

      Týden ve tmě mi dal krom odpočinku možnost odstupu od cvrkotu světa. Jste tam jen sami se sebou, nejsou tam žádné vnější podněty. Moje mysl se však jen tak nezastavila. Naopak, nezatížena komunikací ani nabídkou možností co dělat, tvořila tok myšlenek, který bylo skoro nemožné zastavit. Alespoň v prvních dnech. Bylo ale možné z toho toku občas vystoupit a podívat [...]

    • V chaosu

      V moři otazníků. V chaosu. A taky jako kapka v moři.Tak se cítím poslední dny. Situaci, která by byla tak plná paradoxů, snad nepamatuju: ?Na jedné straně cítím, že CELÁ SITUACE S PANDEMIÍ je především mediální bublina. Ta tvoří ten strach a demagogii. Ale vir existuje. A dost možná za jeho šířením nestojí jen netopýři. ?ZASTAVENÁ EKONOMIKA přivodí finanční potíže [...]

    • Kde nic nezbylo, můžeme začít tvořit

      Seděla jsem dnes v podvečer na zahradě, popíjela zbytek portského a upírala zrak na téměř pustou plochu. Přes zimu jsem vykácela nějaké křoví i stromky, listí spálil mráz, tráva byla pod sněhem a zahrada byla jak čistý bílý papír. Možnosti, které se otvírají ve chvíli, kdy tu skoro nic není, jsou nesrovnatelné s tím, než když zahrada začne zase ožívat [...]