„… díky, že jsi…“ … přistávalo mi v několika variantách ve vánočních nebo novoročních přáních. Za to cítím ohromnou vděčnost. Cesta k přijetí opravdovosti této věty byla ale bolestná. Vrátilo mě to ve vzpomínkách o několik let zpátky. Do jednoho z prvních tantrických výcviků, k uctívání shivy a shakti. Cvičení bylo prosté: sedět a přijímat pohledem vyjádřenou úctu od příchozích mužů – mých souputníků ve výcviku. Ten proces byl ale daleko hlubší. Seděla jsem tam zcela odzbrojena, jako bych nemohla uvěřit tomu, že mi někdo může vzdát úctu, i když nic nedělám. Tedy být uctěna nikoliv za mé činy, vzdělání, schopnosti, výkony, péči, zařizování a oběti. Ale za to, že…

Seděla jsem dnes v podvečer na zahradě, popíjela zbytek portského a upírala zrak na téměř pustou plochu. Přes zimu jsem vykácela nějaké křoví i stromky, listí spálil mráz, tráva byla pod sněhem a zahrada byla jak čistý bílý papír. Možnosti, které se otvírají ve chvíli, kdy tu skoro nic není, jsou nesrovnatelné s tím, než když zahrada začne zase ožívat a zarůstat vegetací. Moje zahradnické a budovatelské fantazie jsou na vrcholu právě v době, kdy nic není vidět. Tím se vracím ke svému základnímu tématu – KRIZE JAKO DAR. Když jsme o všechno připraveni nebo sami spálíme mosty, otevírá se před námi právě ten úžasný prázdný prostor, kam můžeme dát…