Tři stupně lásky a svatý grál
Prohlédla jsem si svůj blog a zjistila jsem, že je hlavně o těžkých chvílích. Píšu ho „cestou životem“, jak mi to přijde na jazyk a mysl. Poslední roky se hodně podobaly jakémusi zápasu o osvobození, hledání pravdy a svého pravého já, léčení zranění a hledání odpovědí na věčné otázky… Máloco se však zatím dotýkalo lásky.
Teď mám chuť psát O LÁSCE, protože ji pomalu poznávám, žiju v ní, cítím ji a rozdávám… Je to jako napojení se na proud světla, konec hledání, pídění se a snažení.
Jestli je totiž něco SMYSLEM ŽIVOTA, tak je to láska. Tisíckrát si to někde přečtete a docvakne vám to, až když to najdete. Je k ní tisíc cest, ale všichni do jednoho se za ní pídíme a hledáme způsoby, jak ji ochutnat. Je to ve všech pohádkách a mýtech.
❤️ LÁSKA začíná SEBELÁSKOU. Jen přijetím sebe sama, svých bolestí, zranění, nedostatků, strachů a pochybení se stáváte člověkem s velkým srdcem. Když se vám do něj vejdou i všechny vaše stíny, teprve pak je dostatečně velké, aby začalo tepat pro všechny a můžete z něj dávat. Pak začnete chápat stíny druhých a mít pro ně pochopení. Je to dlouhá cesta se z toho proklestit. Cesta k Šípkové růžence vede trny a křovím…
Začnete pak vidět pod povrch agrese, touhy po moci, zloby, lží a manipulací.
Uvidíte pod nimi zraněné děti: ublížené holčičky nenaplněné rodičovskou láskou, nenasycené pohlazením, uznáním a respektem, neoceněné ve své kráse, zneužité ve své křehkosti. Malé kluky závislé na mámině sukni, protože nedostali důvěru starat se sami o sebe, s ušlapanou energií, protože jejich „zlobení“ bylo moc, nevěřící vlastní síle, protože byla léta potlačovaná, sahající po moci a agresi, aby si jich konečně někdo všiml a získali respekt. Touhy zahnané ranou nebo nadávkou, znevážení, ponížení. Těch zranění je mnoho… Někdy je toho příliš na jeden život.
Tohle poznání většinou bolí a mnoho lidí se u toho zastaví. Nechce se jim do stínu. Hloubka je tíživá. Pak jejich cesta končí povrchní hrou na pozitivní mysl, lásku leda hrají a mnohdy si myslí, že už „je to ono“. Jsou dokonce institucionalizované náhražky, jako třeba manželství (když není v lásce, ale v povinnosti nebo v tom to vydržet, aby se neřeklo) nebo mocenská cesta církve k bohu.
Všichni hledáme to, co jsme postrádali: lásku. Akorát mnohdy špatnými cestami: silou, manipulací, hrou na výkon, taktikou, strháváním pozornosti, lhaním, zásluhami.
❤️❤️ PARTNERSKÁ LÁSKA je pak vlastně jistý způsob narcismu. MILOVAT a NECHAT SE BÝT MILOVÁN. Abyste uvěřili, že jste hodni lásky, musíte milovat sami sebe i se svým stínem. Nevadí vám ani stíny partnera, protože k nim cítíte laskavost a přijímáte je jako svoje vlastní. Když to cítí oba, vejde se do vztahu úplně všechno. Stíny se světlem pomalu rozpouštějí.
❤️❤️❤️ A pak je LÁSKA jako životní přesvědčení. Naladíte se na tu vibraci a už nechcete nic jiného. Je to jako droga. Až se jí někdy zalykám a dojetím mi tečou slzy.
Jen přes vlastní stíny vede cesta k přijetí sebe sama, pak i druhých a ochutnání z kalichu lásky.
🎇Potom už se vám nechce pít nic jiného, protože to je ta „MANA NEBESKÁ“, kterou pili bohové a mluví se o ní v pohádkách. Hledání svatého grálu je u konce.
Stále občas zakolísám a spadnu do hněvu, ublížení nebo sebelítosti. Třeba když se dívám příliš kolem sebe a nejsem se sebou, nechám se zahltit, vyčerpám se, pod tlakem okolností nebo dlouho čtu zprávy. Občas mě pohltí něčí temnota. Ale už znám cestu zpátky: uvolnění, přijetí, láska…