Stíny jsou ty části osobnosti, které většinou nechceme vidět, ukazovat nebo cítit. Temná strana. Ale jsou naše, co naplat, máme je všichni. A kdo tvrdí, že ne, je obzvláště nebezpečný. Je to naše nedílná součást. Pokud proti nim přestaneme bojovat a popírat je, a začneme je naopak hledat, soucitně pozorovat a snažit se je pochopit, změní se naše vnitřní nastavení. Vyhánění Ďábla opravdu nezabírá. Naopak – jak říká Sigmund Freud – „Nevyjádřené emoce neumírají. Jsou pohřbeny za živa, aby se jednou zjevily v ohavnějších podobách.“ Přijetí vlastních stínů nám tak dá energii, kterou jinak věnujeme na jejich potlačování. Nelze dát všem stínům volný průchod, ale pokud jim věnujeme vědomí, zeslábnou a stanou se ovladatelnými. Začátek cesty je stát se jejich pozorovatelem.
Co všechno tedy patří do stínů? Každý z nás bude mít nepochybně jiné „stínové menu“. Co život přinesl. Ale protože já jsem pořádkumilovná pozorovatelka, začala jsem si své stíny řadit do přehledných šuplíčků (stín perfekcionismu opouštím evidentně zatím pomalu). Třeba vás to inspiruje, kde a jak hledat:
- šuplíček – jak se na nás podepsali ostatní.
- šuplíček – co činíme/učinili jsme my
- šuplíček – co si neseme jako kolektivní nevědomí
- šuplíček – (ten nejčernější) – zatím neobjevené stíny
Tak blíže k jednotlivým šuplíčkům celé stínové komody:
Jak se na nás podepsali ostatní
Tohle jsou stíny, které se přijímají a hledají asi nejlépe. Neexistuje myslím člověk, kterému by nebylo ublíženo. Jak říká výstižný vtip, psychoterapeuta potřebuje každý, kdo přežil dětství. Pro újmu nemusíme chodit daleko. Někdy si to rodiče ani neuvědomovali, někdy do nás ládovali vlastní projekce, někdy vysloveně ubližovali… V dospělosti se to nijak zásadně nemění, život se s námi občas nepáře. Patří sem všechna traumata, smutek, ztráty. Patří sem všechny destruktivní vzorce z rodin: mindráky ( komplex méněcennosti, celkový pocit nedostatečnosti, hluboká pochybnost a nejistota o sobě samém), sebenenávist, sebepodceňování, stud za to, kým jsme. Patří sem i pocit oběti, tedy třeba že za všechno špatné, co se nám v životě stalo, můžou ti druzí.
Co jsme učinili my druhým
Tohle je trošku oříšek. Přiznat si, že jsme v životě ublížili, něco nezvládli. Kde jsme své stíny aktivně tvořili. Patří sem veškerá agresivita, pasivní agrese (tedy útěk od řešení problému pasivitou a mlčením), manipulace, kontrola, žárlivost, majetnictví, nedovolené braní si (nejen věcí, ale i citů) – a z toho všeho plynoucí pocity viny. Rovněž všechny závislosti. Tím sice škodíme hlavně nejvíc sobě, ale je to něco, co aktivně činíme, a tím si působíme sebedestrukci.
Zvláštní kapitolka by se dala věnovat stínům rodičovství. Vědomí převahy nad těmi malými tvorečky nás často strhne k nepředloženým reakcím a činům.
Tohle je kategorie stínů, které jsme schopni někdy dokonce i hájit. Pochopitelně nejsou takto pregnantně pojmenované a jsou schované za činy, ke kterým jsme nějak došli. Většina se schová za větu: „Já mám přece pravdu, takže…“
Co si neseme jako kolektivní nevědomí
Tahle kategorie čekala na moje zvědomění dlouho. Tohle se totiž nemusí vůbec týkat vašeho života, respektive toho, co se v něm skutečně událo.
Například svůj stín jsem spatřila ve vztahu k mužům. Někde ve mně hluboce zakořeněné zůstává obvinění všech mužů, kteří formovali dějiny posledních staletí a nesou vinu za všechny války a zabíjení, ponižování žen aplikované výkonem moci nebo víry (upalování „čarodějnic“ je exemplární příklad) a vůbec všechno násilí spáchané na nevinných. Tuhle nevědomou projekci jsem vztahovala ke všem mužům. I k těm, kteří nikdy nikomu neublížili, ale jen tím, že jsou muži, stali se tichým reprezentantem toho zla. V praktickém životě se to projevovalo někdy nedůvěrou, ba dokonce pohrdáním, nadřazeností a nebo dokonce touhou po pomstě.
Pouhým vynesením této projekce na světlo tento stín začal slábnout, protože se ukázal jako naprosto nelogický a nefunkční.
Podobné nevědomé projekce ovlivňují naše životy víc, než jsme ochotní si přiznat. Vina Němců za druhou světovou válku. Strach z menšin nebo migrantů. Tohle všechno jsou stíny, které ovlivňují naše každodenní rozhodování a smýšlení. Jsou jako filtr, přes který se díváme na svět a na druhé lidi a kazí nám skutečný obraz. Ani nevíme, kde jsme k tomu přišli, ale vlečou se za námi. Jsou to předsudky, které konkrétně ovlivňují naše vztahy a smýšlení o světě.
Zatím neobjevené stíny
A tenhle speciální nedostupný šuplíček ve mně budí obzvlášť velké obavy. S veškerými předchozími stíny totiž už můžu nějak pracovat. S těmito ne, protože o nich prostě nevím. Neznámé je nejděsivější. Jako malé děti jsme se báli podívat pod postel, jestli tam není strašidlo. A já se zkrátka bojím, co tam ještě může být…
Dokud stíny neobjevíme, ovládají nás nevědomě.
A to je jejich síla. Když nevíme pravý důvod našeho rozhodování, jsme ve vleku. Něco nás táhne, ovlivňuje naše vztahy a každodenní reakce. A jedinou cestou ven je prostá všímavost. Revize každodenních rozhodnutí, sledování myšlenek a hledání vlastní autenticity. A to je nikdy nekončící práce. Často své vlastní stíny najdeme nejdřív u druhých. Takže pokud vás někdo štve nějakým jeho stínem, zbystřete! Asi se to týká přímo vás…
„Vše, co člověk popírá, ho pronásleduje. To, co přijímá, ho transformuje.“ C.G.Jung
Jaké stínové menu máte vy? Obohatíte mé šuplíčky? Máte něco, co mě nenapadlo?
Chcete mi nechat vzkaz, něco mi napsat nebo se rovnou objednat?
Každý z nás má svá temná místa v duši. A kdo tvrdí že ne, jen je před nimi slepý. Teď, v době celospolečenské krize, frustrace a tlaku na různá citlivá místa v naší duši vše lépe krystalizuje a je to lépe vidět. Ozývají se naši DÉMONI a jejich TEMNÉ HLASY v naší hlavě… A teď se přestaňte rozhlížet kolem sebe, kritizovat a ukazovat. [...]
Jak se vyrovnat s psychickou bolestí je jedna z největších životních lekcí. Bolest do našich životů vždycky přichází nevítána. Je občasným, leč nevyhnutelným návštěvníkem našich životů. Necítí ji snad jen psychopati. Nikdo ji nechce a všichni se ji snaží zahnat, necítit a vyhnout se jí. To však není řešení. Jen se schová, zůstává v nás a škodí na nevědomé úrovni. [...]
Role matky je spojena s tolika očekáváními i předsudky jako žádná jiná. Každý má totiž nějakou matku. Velká část populace je matkami. A každý má jinou představu o tom, jak vypadá „dobrá matka“. A každý to pochopitelně ví nejlíp. Tlak kladený na každou ženu a její pojetí mateřství je tedy značný. A to jak zvenku, od ostatních, tak uvnitř jí samé. [...]
Jsme zaplaveni pozitivní kulturou. Permanentním růstem (osobním i ekonomickým). Reklamami na štěstí, krásu, dokonalost a čistotu. Na tváři trvalý úsměv a na kontě jen v plusu. Na visionboardy si dáváme pozitivní afirmace. Oddáváme se všeobjímající bezpodmínečné lásce. Pozitivní má být mysl i motivace. Slunce v duši. Chceme prožívat jen to dobré. A vybírat si jen pozitivní emoce. A i když [...]
