Už delší čas mi se mi před očima vybavovala scéna z filmu mého dětství Nekonečný příběh, kdy malý Atreyu stojí před kouzelným zrcadlem, které mu má ukázat jeho samého. Nedalo mi to a stáhla jsem si celý film, abych spatřila geniální paralelu s tím, jak procházíme těmi nejtemnějšími údobími našich životů. Jak už to pohádky umějí…
V sázce není nic menšího než záchrana světa fantazie. Tedy našich snů, vizí a tužeb. Malý hrdina se vydává na cestu, nevybaven zbraní ani radou. Odhodlaně vyráží do neznáma a doufá, že si poradí cestou. „Nikdy se nevzdávej, štěstí si tě samo vyhledá.“ To znamená jisté odevzdání se běhu života. A taky naději a víru, že to má smysl.
První překážkou jsou bažiny smutku. Tam upadáme nejdříve. Je to ubíjející období, kdy se brodíme svým bahnem, těžko se nám jde a smutek se zdá být nekonečný. Ba přicházejí další rány. Smutná scéna, kdy Atreyuovi mizí v bažinách smutku jeho kůň, asi zasáhla každé dítě. Kůň totiž nedodržel podmínku přežití a smutku podlehl. Tuhle fázi vyjadřuje asi nejlépe můj oblíbený citát W. Churchilla: Když procházíte peklem, nezastavujte se.
Až když skoro ztrácíme naději, v nejtemnějších hlubinách našeho smutku nacházíme svou vnitřní moudrost, tak jako Atreyu našel tisíciletou želvu. A co mu ta mrzutá cynická želva poradí?? (Ano, moudrost bývá cynická)
Pošle ho do Sandonorika ke sfingám, aniž by ho připravila na to, čím musí projít. A zase to je to velká zkouška. Mezi laserovýma očima sfing, které vidí až do hloubi lidských srdcí, projde jenom ten, kdo zná svou cenu, nepochybuje o sobě a věří si. Prokáže tak tedy svoji sebehodnotu. Bez ní se totiž dál nedostaneme.
Pak Atreyu míří vánicí ke kouzelnému zrcadlu. K tomu zrcadlu, které ukazuje naše pravé já, beze všech příkras. Ukazuje i to, co vidět nechceme: totiž naši temnou stránku, to, co potlačujeme a co skrýváme. Nekonečný příběh praví, že většina lidí, kteří se pokusili do tohoto zrcadla podívat, s křikem uteče. Ano, ten pohled málokdo vydrží: jen ti, kteří jsou upřímní sami k sobě a nic si nenalhávají. Kdo jde totiž za svými sny a vizemi, musí prokázat svoje sebepřijetí.
Teprve pak se Atreyu může utkat s tím největším nepřítelem, který ho celou cestu pronásleduje. Tím je služebník Moci, černý Gmork. Jakou souvislost mám Moc a Nicota? Fantazie umírá, protože lidé ztrácejí svoje naděje a zapomínají na svoje sny. Pak se v nich rozprostře všepožírající nicota. A jak říká Gmork: „Lidem, kteří nemají žádné naděje, se lépe vládne.“ Vítězství nad příšerou je vlastně akt, kdy přestáváme být obětí a bereme si zpátky odpovědnost za svůj život.
Cesta za sny je někdy dost dramatická… Můžeme mít pocit, že několikrát málem přijdeme o život nebo nás sežere nicota a beznaděj. Ale důležité je si taky připustit, že se cestou dějí zázraky, potkáváme rádce a pomocníky a stojí za námi ti, kteří nám věří. Takže když vám zase bude úzko, nezapomeňte, že budete potřebovat:
Odevzdání, naději a víru
Vytrvalost
Sebehodnotu
Sebepřijetí
Vůli převzít odpovědnost za svůj život
Pak vás čekají šťastné konce. Možná se i proletíte na drakovi ?
Chcete mi nechat vzkaz, něco mi napsat nebo se rovnou objednat?
Každý z nás má svá temná místa v duši. A kdo tvrdí že ne, jen je před nimi slepý. Teď, v době celospolečenské krize, frustrace a tlaku na různá citlivá místa v naší duši vše lépe krystalizuje a je to lépe vidět. Ozývají se naši DÉMONI a jejich TEMNÉ HLASY v naší hlavě… A teď se přestaňte rozhlížet kolem sebe, kritizovat a ukazovat. [...]
Jak se vyrovnat s psychickou bolestí je jedna z největších životních lekcí. Bolest do našich životů vždycky přichází nevítána. Je občasným, leč nevyhnutelným návštěvníkem našich životů. Necítí ji snad jen psychopati. Nikdo ji nechce a všichni se ji snaží zahnat, necítit a vyhnout se jí. To však není řešení. Jen se schová, zůstává v nás a škodí na nevědomé úrovni. [...]
Role matky je spojena s tolika očekáváními i předsudky jako žádná jiná. Každý má totiž nějakou matku. Velká část populace je matkami. A každý má jinou představu o tom, jak vypadá „dobrá matka“. A každý to pochopitelně ví nejlíp. Tlak kladený na každou ženu a její pojetí mateřství je tedy značný. A to jak zvenku, od ostatních, tak uvnitř jí samé. [...]
Jsme zaplaveni pozitivní kulturou. Permanentním růstem (osobním i ekonomickým). Reklamami na štěstí, krásu, dokonalost a čistotu. Na tváři trvalý úsměv a na kontě jen v plusu. Na visionboardy si dáváme pozitivní afirmace. Oddáváme se všeobjímající bezpodmínečné lásce. Pozitivní má být mysl i motivace. Slunce v duši. Chceme prožívat jen to dobré. A vybírat si jen pozitivní emoce. A i když [...]
